La Dolče víkend

 Všechno to začlo tím, že Dáda koupila do našeho příbytku váhu. A žádnou lichotivku, takovou mrchu protivnou, co na člověku nenechá nit suchou. Jo a taky tím, že jsem před lety čet v časopise 100+1 Zahraničních zajímavostí takovou zajímavost, že člověk by měl po celý život vážit tolik, kolik vážil, když mu bylo pětadvacet.

Toho je samozřejmě každý dalek, leda že by mu bylo dvacet pět a půl. Ale překvapivě se s tím dá pracovat. Nejdřív sem začal k běhání trochu posilovat a docela to fungovalo, viz fotka z léta.

Ale dycky sem to zase zazdil sušenčičkama a jinejma dobrůtkama, hlavně k večerní televizi a na podzim už tak veselo nebylo.

No a po Vánocích, to už váha hrozila, že se se mnou urve hrazda.

Tak jsme si začali dávat s Brnčosem (je to parťák) takový výzvy, že nejřív sladký jen vo víkendu a teď nedávno že sladký jen při sportovní aktivitě. No a když se chce člověk futrovat, co může dělat?

V sobotu jsme jeli do Arden do údolí řeky Ourthe, a protože Brnčoska je furt ve stádiu zasádrovaných, chodili jsme podél po cyklostezce z Bomalu přes Barvaux až do Durbuy.... a samozřejmě tlačili sladkosti: na snímku Brnčoski s horkou čokoládou, v pytlíku se schovávaly dvě eclairky a cookie.

Durbuy je totál snobárna, takovej Špindl na druhou, ale prošli jsme se, u řeznictví koupili bagetky s kopou nakrájenýho prasete a následně zvolili návrat přes les namísto původně plánovaného vlaku.

Celkem jsme našli hezkých 18 kilometrů. 

Když jsme se vrátili k autu, ti dva ušáci mi normálně ujeli a nechali mě tam samotnýho! Naštěstí mi tam nechali i Dádinýho bajka, spacák a prostě všechno podstatný k tomu, abych si parádně užil samoty.

Vyrazil jsem podél Ourthe na sever směr trojměstí Luik-Liege-Lutych. Po cestě jsem natrefil na spoustu zajímavostí, třeba nečekanou třímetrovou zeď obehnanou žiletkovým drátem (dodnes nevím proč), která mě vrátila tak pět kolometrů zpátky a přes most po druhém břehu řeky, abych se následně po přejetí dalšího mostu objevil doslova na druhý straně tý zdi. Nevím, co to mělo znamenat, ale v tu chvíli bylo na druhé straně řeky takové srocení lidu, že jsem si myslel, že si místňáci prostě takhle krátěj dlouhý víkendy: lupnou pár betonovejch panelů přes cyklostezku, ze který není úniku (vlevo zeď po níž vede trať, vpravo řeka), pijou pivka a přetahujou se vo dalekohledy. Hotová street party tam byla.

Já to teda jen blejsknul z povzdálí a mazal pryč, protože vo ulici dál už se srocovali cajti a nebylo jasný, kdo vyhraje: účastnící street party byli sice v přesile, ale zas neměli roušky.

Padla noc a dorazil jsem do L-L-L. Hezky vosvětlený město, částečně běžným pouličním, částečně taky modrejma policejníma majákama. Co se sakra včera dělo?

Našel jsem si na předměstí v uzavřeným nákupáku otevřenej Quick, nafutroval se a mazal dál vstříc novým dobrodružstvím.

Vokolo desáté na mě začla jít nějaká únava, asi za půl hodiny jsem našel louku která odpovídala mým náročným požadavkům (aspoň čtyři hvězdy, restaurace aspoň jedna Michelinská hvězda, také mimo dosah lidí i kraviček, né moc ve svahu a max. po kotníky bláta). Zrovna jsem se blížil stovce a uondán jsem vytuh dřív, než byste zachrochtali goede nacht. 

Plánoval jsem spát tak do čtyř, leč přesně v okamžiku plánovaného vstávání začlo poprchávat, tak jsem trpělivě ležel a čekal jestli to přestane (nepřestalo) a vykopal se až v šest. To mělo výhodu, že než jsem si sbalil mokrý paky a nacpal je do saků, už bylo vidět a bylo možný valit bezpečně dál. 

Zrovna bylo půl osmý, když jsem projížděl vesnicí, kde se podezřele shlukovali postarší lidé s nákupníma taškama, což mě zaujalo. Vzdor tomu, že cedule na místním supermarketu jasně říkala, že otvíraj v osm, za chvíli mladík vytáh rolety a já společně s davem vstoupil to malého kousku ráje, kde jsem si koupil croissanty a ledovou kávičku k snídani. Na blízké autobusové zastávce jal jsem se konzumovati. Zablácené kolo s báglama zaujalo místního postaršího fanouška cyklistiky (to jsou bezesporu všichni tadyk) a ten se mnou bez váhání zapředl rozhovor ve francouzštině. Moje "je ne parle pas français" mu jen dodalo odvahy. Nakonec ho uspokojila moje odpověď "du cent", když jsem pochopil, že buď chce vědět, kolik mám za sebou nebo na kolik se dneska eště chystám. Tak sem to pro jistotu sečet.

Kousek cesty jsem jel po zrušené úzkokolejce, kterých je ve walounské části Belgie celkem několik a říká se jim RAVeL. Myslim, že je to geniální vynález: placatá cyklostezka která nevede podél silnic, ale lesejčkama a občas protne vesnici. Z infrastruktury je vidět, že to vskutku byla železnice, protože mosty a nádražní budovy jsou tak typické. A nejlepší je, že povrch je asfalt-beton, sklon je minimální a tak mastíte 25-30km/hod. Škoda, že v dnešní části cesty jsem si RAVeLu užil jen asi dvacet kiláků a pak se musel vrátit na okrsky.

Přijel jsem do Wavre, ze kterého už to byl domů jenom kousek, ale bylo brzo a v navigaci nahraná cesta vedla až do vesnice jižně od Waterloo, tak jsem jen posvačil a mazal dál. Mimochodem, ve Wavre mají Dády auto snů, Mazdu MX5, jen přemejšlím, jestli hardtop nebo soft. Co myslíte vy?

Správně, odpověď je za c), dostane svoje starý Polo.

Cíl dnešní trasy byl Braine-l’Alleud, což určitě znamená něco jako Chorej mozek. Ve městě byl trh, takovej správnej mix mezi zeleninou (bio) a vietnamskejma hadrokrámkama (značkovejma), ale měli tam stánek s pitou a já měl hlad, tak jsem to spojil. Velká chyba! Masová směs byla naložená v totální chemii a kyselý zelí s kmínem se k tomu zoufale nehodilo. Ale překvapivě na hlad to zabralo, zvlášť když jsem to jed v místním parčíku, zalejval to količkou a kolem chodili důchodci a přáli mi bonapetít.

A pak už byl konečně čas sednout na kolo a valit dom. Príma to bylo a zadek mě bolí jen tak na dva a půlku.

Můžou za to nový cyklošortky, ve kterejch budu na Mílích jistě dělat parádu. Když zazoomujete, uvidíte na nohavici nápis Belgium 👍.

Málem bych zapomněl, do startu Mil zbývá už jen 104 dní, takže pojďme to vovočkovat, ať můžem v klidu vyrazit!

Dovča v Dinantu, au a jaro bajkové

 Jak jsem se jel předminulej tejden v pátek báječně projet, tož pak mi nic nebylo, ale přesto jsem se šetřil, abych byl fit na středu, na kterou jsme měli naplánovanej prima vejšlap 24km nahoru-dolu po Ardenách. Aby se zas nemohlo říct, že jsem přetrénovanej a proto mě bolí koleno. Jen jsem se poctivě rozcvičoval a protahoval a bylo mi fajn.

Do Arden jsme vyrazili už v pondělí odpo, hotel štyry hvězdy, bazén, dokonce výtah ;-). Přechrupli jsme, ráno jsem se opět zodpovědně rozcvičil, hlavně ty kolena, žejo, a vyrazil dolů pro snídani. Čapnul jsem tác a protože jsme bydeli v prvním patře, těch deset schodů jsem chtěl vyjít pěšky coby mladý zdravý jedinec. Šláp jsem na první schod, pravý koleno řeklo AU! a bylo po srandě. Hybnost omezená tak na půlku, v tý dobrý půlce jsem o něm skoro nevěděl, ale jak jsem překročil hranici tý blbý půlky, tj. ve flexi, bolest jak krá... velká, no.

Docela v pohodě jsem odpajdal návštěvu EuroSpace Centra, kterou jsme měli naplánovanou na úterý, bo tam neměli moc schodů (asi ani v raketoplánech nejsou, asi aby nediskriminovali hendikepovaný astronauty, žejo). Ale pak jsem koleno dorazil, když jsem uklouz na schodech kebabárny, takže to bylo fuk. Dáda mezitím pochopila, že 24km prochajda následující den je nereálná, tak našla takovou hezkou cestu kolem dvou opatsví, hele fotky:

No a zbytek dovči, tj. až do neděle, jsem pokulhával doma po baráku a polohlasně prudil. Koleno bylo ale každej den tak o deset procent lepší, postupně jsem začal protahovat, chodit, pak i kousek popoběhnout, jenom ta plná flexe je furt problém. 

Nicméně stav byl už dost dobrej a taky jsem nemoh pominout fakt, že do Belgie dorazilo z jihu jaro, najednou bylo 18 stupňů, překvapivě beze srážek, vylezly kytky, ptáci začali řvát a zanedlouho se k nim přidaly žáby s velkou hubou. Taková situace se tady děje tak tři dny do roka, takže koleno nekoleno, osedlal jsem býka a včera po práci vyrazil na prima vejlet.

Podél dálkové cesty pro pěší GR Dijleland, jednou už jsem jí jel, tak tentokrát jsem si to dal v protisměru. Díky suchu nebylo bláta po pás, ale jenom cca po kolena a místy ani to né, takže se dalo docela jet. V rychlejších úsecích bylo potřeba mít zavřenou pusu, jak kuličky bláta lítaly od kola, a to bylo blbý, protože já měl zas v uších sluchadla a zas poslouchal Sestry, né ty Markojc, ale taky tři. Spotify mi točilo asi dvacet písniček furt dokola, takže jsem si stih udělat i top-3 hitparádu.

Bronz obsadil Dederon:

U stříbra trochu váhám, dovolte mi obsadit dvěma hity: Ahoj

a Igelitku

No a nejvíc ze zlata mi přišla píseň Aleš. Tu si dycinky dám nahlas.

Jasně že jako spousta dalších sesterskejch hitů je i Aleš předělávka jinýho punkovýho kusu od Die Toten Hosen (to jsem nevěděl, to jsem si mušel vygooglovat). Ale v podání Sester lepší!

Tak jestli jsem někomu udělal hezkou hudební desetiminutovku, jsem rád.

A abych to dokončil, valil jsem až do dvou, na vyhlídce nad Leuven přechrup, nejdřív bylo teplo ale pak začlo fučet, tak jsem se narval do všeho včetně takovýho igelitovýho bivakovacího pytle, kterej zas nedejchal takže jsem se zpotil a zas mi bylo kosa. Po třech hodinách nekvalitního spánku jsem to zapích a šel se projet. Dom jsem dorazil asi na osmou, sprcha, zuby, velká snídaně a šup do procesu, budovat ten kapitalizmus! 😁

Jsem zvědav, kdy dneska odpadnu.

Pobřeží láká...

 Začly nám jarňáky, a to již ve čtvrtek jedenáctého, tak jsme s Dádou a Brnčosem jeli na výlet na pobřeží. Dali jsme si tříhodinovou prochajdu z jednoho konce Ostende na druhej a našli jsme hezkejch čtrnáct kiláčků. Bylo krásně slunečno, leč chladno a fučavo, nicméně nám to nevadilo, byli jsme zabalení jak pumpy a jediný stín krásy dne byl, že se nám dechem zpod šál mlžily sluneční brejle.

Den bez mráčku měl pokračovat i v pátek, o trošku teplejší a také o trošku foukavější, což mě inspirovalo k malému cyklovýletu - tradičně od jižních hranic s Francií na hranice s Nizozemí a zpět. Z domova jsem ale vyrážel ostudně až po osmé, takže na svoje oblíbené parkoviště u obchoďáku Flora v De Panne jsem dorazil až po půl desátý. Převlíkání, pak zas svlíkání protože příroda volá a neptá se, znovu oblíkání, kompletace kola a přemýšlení, co všechno za hovadiny s sebou nepotáhnu a radši nechám v autě mi pár minut zabralo a tak jsem na trať vyrazil až v deset. Cesta vymyšlená Mapy.cz vedla trochu víc vnitrozemím, podél dopravních kanálů, což z hlediska převýšení je fajné, leč nezapomínejme, že dul vichr od východu, já jel hádejte kam (na východ samozřejmě) a kanály skýtaly pramalé možnosti větrolamu.

Jak vidno z obrázku níže, prvních cca 40 kilometrů jsem docela protrpěl, leže na řídítkách v co nejvíc aero poloze, vzpomínaje na triatlonové začátky, přesto jsem se táhnul jak šnek (šnečí tempo na obrázku vyznačeno modře, naopak teplota, rychlost a směr větru vyznačeny nicneříkající červenou bublinou). 

Když ležíte na řídítkách, přirozeně koukáte dolů, ale zrovna na cestě podél kanálů kde není žádný zábradlí, to není příjemnej pocit a tak se mi hlava furt zvedala zvědavě dopředu a hrozila bolest krčních svalů, jako již mnohokráte. Použil jsem proto takovou taktiku: deset šlápnutí, jeden kuk dopředu, deset šlápnutí... připadal jsem si jak Radek Jaroš na K2. Někde na předměstí Ostende jsem toho už měl plnej knedlík a začínal se rozhlížet po spásné tramvaji, ale štěstěna mi přihrála elektro obchod VanDenBorre a tam jsem si koupil sluchátka připojitlená k mobilu. Po zbytek cesty mi dělaly společnost hity Tří sester. Sestry jsem poslouchal naposled někdy na gymplu a pak se naše cesty rozešly; byl jsem překvapený, kolik skvělých hitů od té doby vzniklo. I když se po pár hodinách šlapání začaly na Spotify opakovat, a i když reklam na "Upgrade nu! to Spotify Premium" přibývalo, poslech mě nepřestával bavit a rytmická hudba skvěle určovala tempo šlapání. Stále proti větru jsem dorazil až do Nizozemí, kde jsem se otočil prakticky na podpatku a uháněl po pobřeží zpět. Jaká radost, mít vítr v zádech a mastit to přes 30km/h bez sebemenší námahy! Ani jsem si nevšim, že se pomalu setmělo, protože promenády byly osvělené a já viděl. Horší to přišlo s přejezdem mezi městy po cyklostezce, kde nebylo vidět nic. Velký světlo jsem nechal doma v očekávání brzkého příjezdu, takže jsem jel na čelovku a částečně po paměti. S velkou euforií jsem dorazil k autu a posléze po desáté večer i domů a šel jsem spát. Vzbudil jsem se hlady 😊, cyklistika je na tohle pes a vejletem je nutno se doslova prožrat. Poučení pro Míle, do kterých zbývá již jen 137 dní, je jíst tak sedmkrát denně.

Ještě něco fotek:

Kopka style napodruhé

 Co nevyšlo v pondělí navečer, povedlo se dnes brzo ráno. 

Včera jsem kolo dokonale omyl, místo běžného mazacího oleje aplikoval vosk "Niedertemperatur" a vyrazil si znovu projet okruh okolo Vossemu, zvaný Vossem Cirkulárka, 18.5 kilometru lehce zvlněný s celkovým převýšením nějakých 200 metrů, což je tu širokodaleko největší krpál.

Krásně bylo, zima sic, ale nefučelo moc a vzduch byl díky mrazu suchej, takže ochlazovací efekt se dostavil až skoro na konci a navíc jen na jednu končetinu. Zmrzlý bahno bylo drncavý a celkem to byla docela technická jízda; skoro polovinu cesty jsem měl vycvaknutý tretry z nášlapů a očekával, že se někde složím do sněhu, ale zaplaťpámbu jsem to všechno ustál ve zdraví.

Zítra začínaj prázdniny, což znamená vejlet na pobřeží, spojenej s prochajdou a Brnčoski se určitě bude chtít vykoupat, což je něco, na co bych rád neměl názor, ale bohužel mám. 😏

Trénovat "Kopka style"

 Severovýchodní vítr přifouk i k nám do evropské metropole asi třiapůl cenťáku sněhu, a zimu tak říkajíc na tři centimetry, jestli víte, jak to myslim. Díky tomu letos poprvé přestalo pršet a všudypřítomné bahno se obalilo bělobou a maličko ztuhlo, takže i zde je možno trénovat stylem Honza Kopka.

V teplotě příjemných -6 a klesající se nejdřív rozloučila čelovka, lithium rechargeable my ass. Prostě odmítala se rozsvítit už jak jsem vyjížděl ze vrat. Neva, světlo na řídítkách svítilo bezva, tož proč se trápit.

Škoda, že mráz byl jen takový fejkový, prostě na oko, spíš takový wallonský a vůbec né festovní jako fše flanďácké. Proto louže byly furt tekuté a jen s takovou vrstvou ledu, aby vydržela nápor předního kola a následně povolila pod zadním. Prolít jsem jich pár a kola šly občas až po nápravy. Pak to začlo namrzat a nějak se blbě šlapalo, říkal jsem si že to je jen špinavej řetěz a že to rozchodí, ale houby, zlatá rybo, nebyl to (jenom) řetěz, hlavně to byly ty kolečka na přehazovačce, co jima řetěz projíždí. To spodní se vobalilo mrznoucí vodou a bordelem a prostě ztuhlo. Řetěz po něm chvíli beznadějně klouzal, ale to už jsem podle zvuku identifikoval potíž, zastavil a diagnostikoval velký špatný.

Jak bylo řečeno, čelovka nečelila, takže jsem musel tmě čelit s telefonem v puse, připadaje si jako Sváťův pittbull Tadeáš. Chvíli jsem kolečko přesvědčoval, ale bylo jasné, že ve stále klesající teplotě nemůžu uspět, takže jsem nastoupil styl koloběžka, později vylepšený o styl drezína, a ťapkal jsem k domovu. Nechám to v garáži trochu vodpočnout, zejtra tomu dám nějakou hygienu a to by v tom byl kozel, aby se to nerozchodilo.

A čelovku, zjistil jsem doma, asi stačilo jenom utáhnout 😒.

Do startu Majlí zbejvá asi 145 dní, což není mnoho. Kdo se těšíte, můžete zkouknout filmy z předchozích ročníků, který se poslední dobou objevujou na YT kanále 1000 Miles.

Případně, kdo se chcete pobavit pořádně, zkoukněte zápisky kolegy bloggera a řádného tútú-plzeňéka na Trempich.cz. Upozornění: tremPich pro silné slovo nejde daleko, asi je má všechny v šupliku u postele.