Sportovníček červencový

Příprava na Chlísta probíhala asi tak, že jsem po 100km cyklovýletu do Rokytnice onemocněl strašlivou dvoutýdenní rýmičkou smrtelnou, takže jsem si tak akorát dobře odpočinul. A nastala sobota.

Ještě jsem přesvědčil Bláhu Bureše, aby jel se mnou, to abych byl aspoň předposlední. Vyrazili jsme v závodní náladě, takže už v Kolíně mi naměřili nejlepší čas, viz foto.

Povšimněte si, jak je kolínská MP diskrétní, jak vymazává milenky ze sedadla spolujezdce. Najs. Hezké foto, za litr, no nekupte to.

Do Chlístovic jsme tedy dorazili *včas*, buhehe, pak prezenčka, startovní číslo atd.

Opět doporučím laskavému publiku věnovat pozornost logu vlevo dole; získání finanční podpory pro Chlísta (na prase!) mě stálo hezkejch pár šedivejch vlasů, pruzení a ukecávání. Ale zpět k závodu.

Závod začal přesně na čas, byv odstartován projedším vlakem ze Zruče do Kutný Hory, na kterej jsme čekali, aby potom na přejezdu nesejmul nějakýho účastníka cyklistické části. Atmoška na startu byla uvolněná, jak to bývá jen na Chlístovi.

Plavání je moje tradičně nejsilnější disciplína, vylejzal jsem v prvním balíku a pokořil řadu zkušených borců v neoprenech.

Protože jsem neměl neoprén, nebylo co převlíkat a moh jsem rovnou hupsnout na svůj lehkej polozávodní stroj a vydat se stíhat ty blázny na časovkářských speciálech.

 Upřímně, jak jsem dobře zaplaval (jedenáctej), tak jsem špatně cyklil, takže za těch 26km se přese mě stihlo převalit pár borců... a taky nějaký holky. :-).

Sedmikilometrová běžecká část už byla jen ve znamení "neumřít a doběhnout", jak se ukázalo z výsledků, kolo jsem končil dvaadvacátej v kategorii a toto pořadí už jsem udržel i do cíle s celkovým časem 1:37:52. Minulej rok na stejné trati to bylo 1:41:01, předtím 1:42:51, takže trend je správnej.

A navíc, letos jsem přesedlal do oficiální kategorie středněvěkých krizáků (40+), kde jsem vlastně za MLADÍKA! :-) 

A nakonec přišel kouzelník... kouzelník kulinářský, člen nohejbalového klubu Chlístovice a autor nejlepšího pečenýho čuníka na planetě. Čest jeho památce, sežrali jsme ho svorně, vítězi i poražení, účastníci i diváci. A to je vše. Zkoukněte fotky tadyk a tadyklenc a ještě tuhle od Burešojc.

P.S. Learning point: čočkovej salát pozřený v předvečer závodu nedává takovou raketovou energii, jak by jeden očekával vzhledem k těm zvukům. Běžec za mnou si dokonce neodpustil vtipnou poznámku "těsně vědle" při jednom z hlasitějších výstřelů.

Update: Rychlý pohled na výsledkovou listinu: Bláha zabojoval skvěle, třiatřicátej s 1:49:10. Jirka Pačanda na nejvíc nejstarším Favoritu, jakej jsem kdy viděl (stejný kolo jsem coby kluk zdědil po strejdovi Jirkovi z Vlašimi), obsadil 41. místo, vešel se do dvou hodin (1:59:19) a nechal za sebou dalších deset chlapíků. Last but not least, můj bazénový kolega Roman Procházka nám to nandal všem s celkovým časem 1:24:20. Holt kdo má natrénováno, tomu se zelení. 

Sportovníček červnový

Po úspěšném dokončení TPCA Ekidenu (zlatá v soutěži smíšených družstev, zato v individuálních výsledcích propad na 23.-27. místo) jsem pověsil běhání na hřebíček a nastupuji intenzivní cyklistickou přípravu na Chlísta! Předtím ale posuďte tuto vpravdě uměleckou fotosekvenci:

 

 

 

 

 

Nový cíl je 5x týdně nalítat 50km (silniční kolo) nebo 2h (v terénu). A jak se daří plnit? Hm, hm... záznamy jsou dostupné na Runtastic.com. Není to valný, ale aspoň už mě přestala bolet otlačená sedínka ;-). Tož držte palce.


A je nad slunce jasný, že bez obrovský podpory svojí ženušky bych to nedal. Asi jí na mě moc záleží...  abych doma neprudil ;-).

 

Darování krve

Dnes na darování krve se Superchlapem Pepou. Je to borec.


Odesláno ze Samsung Mobile.

Mikrodobrodružství Sněžka

Je to už dávno od KVOKu a byl jsem tedy decentně upozorněn, že by nebylo od věci zaznamenat a publikovat nějakou novou zajímavost.

V sobotu (jedenáctého) odpolko už jsem měl všechny položky na víkendovém "tudú" listu odškrtané a proto jsem sbalil všechny potřebné propriety (viz Mikrodobrodružství Blaník), naskočil do dobrodružného vozidla a uháněl směr sever. Do Pece jsem přijel asi v devět, všechno jsem naházel do báglu a začal stoupat obřákem vzhůru. Cestou sice díky tmě ubyly "výhledky", ale přibyly strašidelné výjevy. Třeba Důl Kovárna nebo Vodárna pro Sněžku, která je tak stará, že jí ještě instaloval pan Daněk osobně. Kolben tehdy nemoh, byl na stáži u Edisona.

Když jsem dorazil nahoru, byla samozřejmě tma, ale od Polské boudy jsem viděl cestu zvýrazněnou bludičkama čelovek nějaký polský skupinky dobrodruhů alkoholiků.

Nahoře jsem ze všeho nejdřív začal vařit, protože jsem měl žížu a málo cukrů v krvi. Bod na zlepšení: lékařský líh 60% hoří v tom větru naprd. Technický líh 90% je mnohem lepší a při hoření voní úplně stejně. :-)

 Seděl jsem vedle dřevěný rotundy a Poláky nechal na jejich straně hory. Asi jsem u toho vaření byl moc hlučnej, protože zpoza rotundy vylez nějakej přizrak, chvíli okouněl a pak se zeptal, jestli třeba nechci spát taky vevnitř. Šel jsem na chvíli na návštěvu a zjistil jsem, že tam má eště kolo, takže je tam už tak narváno a navíc podlaha byla kamenná. Já neměl nafukovačku ale jenom pěnovou matraci, takže jsem hledal měkčí terén, a proto jsem mu poděkoval a místo toho si ustlal na verandě Poštovny, kde jsou báječný rovný prkna a nejlepší výhledka. Sice bylo nutno překonat plůtek s pichlavým pletivem, ale všechno zlé je pro něco dobré - pověsil jsem si na něj mokrý prádlo.

 Musím přiznat, že jsem měl maličko nahnáno, že z Poštovny někdo vyleze a bude prudit a zvlášť, když jsem za sebou slyšel zřetelný chrastění, už jsem si připravoval argumenty. Ale nakonec se ukázalo, že to byli další tři Poláci, který jsem asi vyděsil stejně jako oni mě.

Usnul jsem okolo půlnoci a spal přerušovaně, protože každou chvíli nahorů dorazila jiná partička lidí, udělali "Jóóó tyvoe dali sme to!!!" a zas šli dolů. Myslím, že to byly následky situací, kdy se sedí v pohodlí nějaké dobré restaurace v Peci a nějaký akční trouba zavolá "A co kdybysme vyběhli na Sněžku, kdo do toho de?"

Když konečně odpadli alkáči přijímající každou výzvu, začali se trousit týpci co přišli přivítat východ slunce. Ne, že bych se taky netěšil, ale vstávat kvůli tomu ve tři, to bych asi radši někoho poprosil, ať mi to vyfotí. Třeba takhle: maličko a nevidíte mě...

 ... a maličko a vidíte mě.

 A tak dále, až nahoru.

 Davy houstly, tak jsem to sbalil a slušně jako spořádaný občan turniketem opustil verandu Poštovny. Chtěl jsem tradičně uvařit, což jak bystrý čtenář pochopil mě na dobrodružování baví úplně nejvíc, ale tentokrát to nehořelo vůbec, tak jsem valil z kopce a na východ směr Pomezní boudy. Po cestě jsem se konečně najedl a čajem čerstvým napojil.

Už jsem byl vzhůru pár hodin a mašíroval, takže mi ani nedošlo, že je vlastně eště brzo ráno. Když jsem procházel kolem bivaku co je kousek před Pomezkama, vylejzali z něj zrovna nějaký lidi, o kterejch bude eště řeč. Hrozný mastňáci, spát pod střechou když neprší a z pelechu lézt až v půl sedmý, no hnus. :-)

 Z Pomezních bud jsem šel dokolečka přes Kostel (fakt tam jeden stojí, velkej, uprostřed ničeho, teda pokud nepočítáme hospodu) a přes Dolní Malou Úpu do Spáleného Mlýna.

Tam mě napadla dosti šílená myšlenka, že zpátky k autu přejdu kopec přes Portášovky a Růžohorky, což byla očividná sebevražda, protože to bylo buď do kopce, nebo do děsnýho krpála. Ťesně pod Růžohorkama, když už jsem měl dost, byla dokonce provokativní cedule o nosičích na Sněžku, kterou jsem už neměl sílu vyfotit. Na Růžohorky jsem dorazil dost servanej, ale kombinace pivo/kulajda/kafe/domácí koláč mě zas postavila na nohy. V hospodě už seděla partička, kterou jsem před pár hodinama viděl lézt z bivaku, akorát že oni to vzali opačnou stranou a jen přetraverzovali pod Sněžkou. Bavili se, že slezou dolů do Pece a budou hledat nějaký způsob dopravy do Hradce a protože jsem tam jel a volna v autě měl tak akorát, nabíd jsem jim svezení.

Byli to zajímaví tvorové, pani asi v mým věku, možná vo chlup mladší, u těchhle mániček to člověk nevodhadne, s dcerou asi starou jako náš Marťas, s bráchou a švagrovou. Udělali si celovíkendovej vandr "na těžko", to jest s báglama na zádech, a už toho měli dost a těšili se domů a do vany. Zjevně toho moc nenaspali, protože dcerka vytuhla hned jak usedla do auta, dospělí chvíli přemáhali spánek, ale asi po dvaceti minutách malou následovali. Hodil jsem je na hradecký autobusák a byli moc rádi. Já taky, že jsem si trochu nakrmil karmu.

A to je vlastně všechno. Pár fotek následuje, protože jak říká švagřík Vojtík, kvantita je důležitější kvality.

O KVOK dále

Co dodat ke včerejšímu kolínskému půlmaratonu? Že to pro mě byly dva závody. První, až do nějakého patnáctého kilometru, mě bavil moc. Běžel jsem bez námahy, hrozně lehce, rozdával úsměvy.

 

Od patnáctého, tedy asi od Veltrub, přišla druhá část: tradiční krizička, co se přetavila v hlubokou krizi, a zbytek jsem doběhl/došel takovým indiánským způsobem. Myslel jsem u toho hodně na Radka Jaroše: "Deset kroků a vydejchat." :-)

Poučení pro příšťata: 

* najíst se víc

* dát si po cestě ještě sváču

* voblíct líp

* držet plánovaný tempo

A s touto bombou se budu těšit na další půlku. Ale letos už ne, proboha.

Paintball Jr.

Ano, je to strašlivé středověké klišé, ale je to super. Paintball, baby.

Nejsilnější dojmy?
Nejsilnější low: Brnča se nemoh zaboha naučit strefovat.
Nejsilnější high: Jakmile se Brnča naučil strefovat, neznal vlastního bratra, neznal vlastního otce, prostě neznal slitování.

Kolono poslední

Dnešní kolonoskopie přinesla řadu nových poznatků a zážitků:

1. Hladovka (pití sladkých a alkoholických nápojů povoleno) je tricky věc: když přežijete prvních dvacetčtyři hodin, kdy byste chroupali hřebiki, pak už nemáte hlad ani chuť na nic, nikdy. Ale pozor, myslel jsem, že při/po hladovce se budu cejtit slabej, což byl velkej omyl. Dal jsem o čtyři shyby víc, než byl dosavadní osobák.

2. Odolávat spacímu prostředku podanému do žíly jde asi tak tři vteřiny.

3. Polyp je něco, co může bejt zároveň živočich (žahavec) i nádor. Přemejšlím, může mít polyp polypy? Haha, příde polyp k doktorovi a řiká: pane doktore, mám se tak akorát dost. A doktor na to dobrá, pošlem vás na histologii.

4. Každopádně co do polypu - nádoru, ten může bejt jak benigní, tak maligní. Někdy je to nejdřív tak, poté zas onak, a proto se s panem doktorem Valkovským uvidíme vbrzku, už za tři roky. No, teda, uvidíme, jak se to vezme: já budu chrnět jako dycky, když jsem někde na návštěvě, a on mi bude zas koukat na zadek, prasák jeden. Oba jsme z tohoto pohledu asociálové, nemáme si tedy co vyčítat. Tak čau!