Jak jsem se jel předminulej tejden v pátek báječně projet, tož pak mi nic nebylo, ale přesto jsem se šetřil, abych byl fit na středu, na kterou jsme měli naplánovanej prima vejšlap 24km nahoru-dolu po Ardenách. Aby se zas nemohlo říct, že jsem přetrénovanej a proto mě bolí koleno. Jen jsem se poctivě rozcvičoval a protahoval a bylo mi fajn.
Do Arden jsme vyrazili už v pondělí odpo, hotel štyry hvězdy, bazén, dokonce výtah ;-). Přechrupli jsme, ráno jsem se opět zodpovědně rozcvičil, hlavně ty kolena, žejo, a vyrazil dolů pro snídani. Čapnul jsem tác a protože jsme bydeli v prvním patře, těch deset schodů jsem chtěl vyjít pěšky coby mladý zdravý jedinec. Šláp jsem na první schod, pravý koleno řeklo AU! a bylo po srandě. Hybnost omezená tak na půlku, v tý dobrý půlce jsem o něm skoro nevěděl, ale jak jsem překročil hranici tý blbý půlky, tj. ve flexi, bolest jak krá... velká, no.
Docela v pohodě jsem odpajdal návštěvu EuroSpace Centra, kterou jsme měli naplánovanou na úterý, bo tam neměli moc schodů (asi ani v raketoplánech nejsou, asi aby nediskriminovali hendikepovaný astronauty, žejo). Ale pak jsem koleno dorazil, když jsem uklouz na schodech kebabárny, takže to bylo fuk. Dáda mezitím pochopila, že 24km prochajda následující den je nereálná, tak našla takovou hezkou cestu kolem dvou opatsví, hele fotky:
No a zbytek dovči, tj. až do neděle, jsem pokulhával doma po baráku a polohlasně prudil. Koleno bylo ale každej den tak o deset procent lepší, postupně jsem začal protahovat, chodit, pak i kousek popoběhnout, jenom ta plná flexe je furt problém.
Nicméně stav byl už dost dobrej a taky jsem nemoh pominout fakt, že do Belgie dorazilo z jihu jaro, najednou bylo 18 stupňů, překvapivě beze srážek, vylezly kytky, ptáci začali řvát a zanedlouho se k nim přidaly žáby s velkou hubou. Taková situace se tady děje tak tři dny do roka, takže koleno nekoleno, osedlal jsem býka a včera po práci vyrazil na prima vejlet.
Podél dálkové cesty pro pěší GR Dijleland, jednou už jsem jí jel, tak tentokrát jsem si to dal v protisměru. Díky suchu nebylo bláta po pás, ale jenom cca po kolena a místy ani to né, takže se dalo docela jet. V rychlejších úsecích bylo potřeba mít zavřenou pusu, jak kuličky bláta lítaly od kola, a to bylo blbý, protože já měl zas v uších sluchadla a zas poslouchal Sestry, né ty Markojc, ale taky tři. Spotify mi točilo asi dvacet písniček furt dokola, takže jsem si stih udělat i top-3 hitparádu.
Bronz obsadil Dederon:
U stříbra trochu váhám, dovolte mi obsadit dvěma hity: Ahoj
a Igelitku
No a nejvíc ze zlata mi přišla píseň Aleš. Tu si dycinky dám nahlas.
Jasně že jako spousta dalších sesterskejch hitů je i Aleš předělávka jinýho punkovýho kusu od Die Toten Hosen (to jsem nevěděl, to jsem si mušel vygooglovat). Ale v podání Sester lepší!
Tak jestli jsem někomu udělal hezkou hudební desetiminutovku, jsem rád.
A abych to dokončil, valil jsem až do dvou, na vyhlídce nad Leuven přechrup, nejdřív bylo teplo ale pak začlo fučet, tak jsem se narval do všeho včetně takovýho igelitovýho bivakovacího pytle, kterej zas nedejchal takže jsem se zpotil a zas mi bylo kosa. Po třech hodinách nekvalitního spánku jsem to zapích a šel se projet. Dom jsem dorazil asi na osmou, sprcha, zuby, velká snídaně a šup do procesu, budovat ten kapitalizmus! 😁
Začly nám jarňáky, a to již ve čtvrtek jedenáctého, tak jsme s Dádou a Brnčosem jeli na výlet na pobřeží. Dali jsme si tříhodinovou prochajdu z jednoho konce Ostende na druhej a našli jsme hezkejch čtrnáct kiláčků. Bylo krásně slunečno, leč chladno a fučavo, nicméně nám to nevadilo, byli jsme zabalení jak pumpy a jediný stín krásy dne byl, že se nám dechem zpod šál mlžily sluneční brejle.
Den bez mráčku měl pokračovat i v pátek, o trošku teplejší a také o trošku foukavější, což mě inspirovalo k malému cyklovýletu - tradičně od jižních hranic s Francií na hranice s Nizozemí a zpět. Z domova jsem ale vyrážel ostudně až po osmé, takže na svoje oblíbené parkoviště u obchoďáku Flora v De Panne jsem dorazil až po půl desátý. Převlíkání, pak zas svlíkání protože příroda volá a neptá se, znovu oblíkání, kompletace kola a přemýšlení, co všechno za hovadiny s sebou nepotáhnu a radši nechám v autě mi pár minut zabralo a tak jsem na trať vyrazil až v deset. Cesta vymyšlená Mapy.cz vedla trochu víc vnitrozemím, podél dopravních kanálů, což z hlediska převýšení je fajné, leč nezapomínejme, že dul vichr od východu, já jel hádejte kam (na východ samozřejmě) a kanály skýtaly pramalé možnosti větrolamu.
Jak vidno z obrázku níže, prvních cca 40 kilometrů jsem docela protrpěl, leže na řídítkách v co nejvíc aero poloze, vzpomínaje na triatlonové začátky, přesto jsem se táhnul jak šnek (šnečí tempo na obrázku vyznačeno modře, naopak teplota, rychlost a směr větru vyznačeny nicneříkající červenou bublinou).
Když ležíte na řídítkách, přirozeně koukáte dolů, ale zrovna na cestě podél kanálů kde není žádný zábradlí, to není příjemnej pocit a tak se mi hlava furt zvedala zvědavě dopředu a hrozila bolest krčních svalů, jako již mnohokráte. Použil jsem proto takovou taktiku: deset šlápnutí, jeden kuk dopředu, deset šlápnutí... připadal jsem si jak Radek Jaroš na K2. Někde na předměstí Ostende jsem toho už měl plnej knedlík a začínal se rozhlížet po spásné tramvaji, ale štěstěna mi přihrála elektro obchod VanDenBorre a tam jsem si koupil sluchátka připojitlená k mobilu. Po zbytek cesty mi dělaly společnost hity Tří sester. Sestry jsem poslouchal naposled někdy na gymplu a pak se naše cesty rozešly; byl jsem překvapený, kolik skvělých hitů od té doby vzniklo. I když se po pár hodinách šlapání začaly na Spotify opakovat, a i když reklam na "Upgrade nu! to Spotify Premium" přibývalo, poslech mě nepřestával bavit a rytmická hudba skvěle určovala tempo šlapání. Stále proti větru jsem dorazil až do Nizozemí, kde jsem se otočil prakticky na podpatku a uháněl po pobřeží zpět. Jaká radost, mít vítr v zádech a mastit to přes 30km/h bez sebemenší námahy! Ani jsem si nevšim, že se pomalu setmělo, protože promenády byly osvělené a já viděl. Horší to přišlo s přejezdem mezi městy po cyklostezce, kde nebylo vidět nic. Velký světlo jsem nechal doma v očekávání brzkého příjezdu, takže jsem jel na čelovku a částečně po paměti. S velkou euforií jsem dorazil k autu a posléze po desáté večer i domů a šel jsem spát. Vzbudil jsem se hlady 😊, cyklistika je na tohle pes a vejletem je nutno se doslova prožrat. Poučení pro Míle, do kterých zbývá již jen 137 dní, je jíst tak sedmkrát denně.
Co nevyšlo v pondělí navečer, povedlo se dnes brzo ráno.
Včera jsem kolo dokonale omyl, místo běžného mazacího oleje aplikoval vosk "Niedertemperatur" a vyrazil si znovu projet okruh okolo Vossemu, zvaný Vossem Cirkulárka, 18.5 kilometru lehce zvlněný s celkovým převýšením nějakých 200 metrů, což je tu širokodaleko největší krpál.
Krásně bylo, zima sic, ale nefučelo moc a vzduch byl díky mrazu suchej, takže ochlazovací efekt se dostavil až skoro na konci a navíc jen na jednu končetinu. Zmrzlý bahno bylo drncavý a celkem to byla docela technická jízda; skoro polovinu cesty jsem měl vycvaknutý tretry z nášlapů a očekával, že se někde složím do sněhu, ale zaplaťpámbu jsem to všechno ustál ve zdraví.
Zítra začínaj prázdniny, což znamená vejlet na pobřeží, spojenej s prochajdou a Brnčoski se určitě bude chtít vykoupat, což je něco, na co bych rád neměl názor, ale bohužel mám. 😏
Severovýchodní vítr přifouk i k nám do evropské metropole asi třiapůl cenťáku sněhu, a zimu tak říkajíc na tři centimetry, jestli víte, jak to myslim. Díky tomu letos poprvé přestalo pršet a všudypřítomné bahno se obalilo bělobou a maličko ztuhlo, takže i zde je možno trénovat stylem Honza Kopka.
V teplotě příjemných -6 a klesající se nejdřív rozloučila čelovka, lithium rechargeable my ass. Prostě odmítala se rozsvítit už jak jsem vyjížděl ze vrat. Neva, světlo na řídítkách svítilo bezva, tož proč se trápit.
Škoda, že mráz byl jen takový fejkový, prostě na oko, spíš takový wallonský a vůbec né festovní jako fše flanďácké. Proto louže byly furt tekuté a jen s takovou vrstvou ledu, aby vydržela nápor předního kola a následně povolila pod zadním. Prolít jsem jich pár a kola šly občas až po nápravy. Pak to začlo namrzat a nějak se blbě šlapalo, říkal jsem si že to je jen špinavej řetěz a že to rozchodí, ale houby, zlatá rybo, nebyl to (jenom) řetěz, hlavně to byly ty kolečka na přehazovačce, co jima řetěz projíždí. To spodní se vobalilo mrznoucí vodou a bordelem a prostě ztuhlo. Řetěz po něm chvíli beznadějně klouzal, ale to už jsem podle zvuku identifikoval potíž, zastavil a diagnostikoval velký špatný.
Jak bylo řečeno, čelovka nečelila, takže jsem musel tmě čelit s telefonem v puse, připadaje si jako Sváťův pittbull Tadeáš. Chvíli jsem kolečko přesvědčoval, ale bylo jasné, že ve stále klesající teplotě nemůžu uspět, takže jsem nastoupil styl koloběžka, později vylepšený o styl drezína, a ťapkal jsem k domovu. Nechám to v garáži trochu vodpočnout, zejtra tomu dám nějakou hygienu a to by v tom byl kozel, aby se to nerozchodilo.
A čelovku, zjistil jsem doma, asi stačilo jenom utáhnout 😒.
Do startu Majlí zbejvá asi 145 dní, což není mnoho. Kdo se těšíte, můžete zkouknout filmy z předchozích ročníků, který se poslední dobou objevujou na YT kanále 1000 Miles.
Případně, kdo se chcete pobavit pořádně, zkoukněte zápisky kolegy bloggera a řádného tútú-plzeňéka na Trempich.cz. Upozornění: tremPich pro silné slovo nejde daleko, asi je má všechny v šupliku u postele.
Jarmila vždycky mi radila, abych pracovní dobu dodržel. Včera mě to ale náramně táhlo na kolo a tak jsem prostě jel. Včera jsem se projet chtěl u Dilje doliny, tak jsem vypnul mašinu dřív o dvě hodiny... a to jsem neměl dělat.
Už jak jsem po třetí odpolko vyjížděl, měl jsem zadní kolo nějaký měkký, tak jsem ho ještě doma dofouk a dobrý, říkám si. Téměř okamžitě po vyjetí začala stávkovat GPSka, furt se vypínala, takže místo šlapání jsem seděl v parku na lavičce a domlouval jí. Když se uspokojila, jel jsem dál. Mokro bylo a blátivo, což je normál, ale po silným větru i pár vyvrácenejch stromů přes cestu, který bylo potřeba objet po louce a za tímto účelem přehodit kolo i sebe přes plůtek z ostnáčů. Když jsem kolo přehazoval, nějak na mě syčelo a vskutku, díra jak prase. Taky začlo parádně lejt a pro zahájení opravných prací bylo potřeba nejdřív najít suchý místo pod střechou, což se eventuelně povedlo ve vesnici Terlanen. Zablácený kolo jsem narval do autobusový zastávky a jal se ho zkřehlejma rukama rozebírat. Vyměnil jsem duši, leč moje cestovní pumpička odmítla foukat. V tu chvíli se mě zželelo místnímu borci, kterej jako by z oka vypad panu Skrbkovi z cykloservisu ve Veltrubech, a pučil mi vlastní pumpu. Nafoukal jsem kolo na potřebnej tlak, tj. hodně, vrátil pumpu a jal se pokračovat v jízdě s vidinou eště aspoň sto kiláčků.
Vo pár minut pozdějc jsem v lese zase přenášel kolo přes nějakou zábranu a zase slyším ty hady syčet. To už jsem byl bez rezervní duše a na lepení nebylo pomyšlení, tak jsem to votočil a tak tak na měknoucím kole dojel dom. Hygiena kola a následná inspekce ukázaly, jak je důležitý před výměnou duše zjistit příčinu defektu. V plášti byl trn jak nosorožčí roh, takže jsem měl krásně proděravelý dvě duše úplně na stejným místě.
No tak sem ten zapomenutej roh vytáh, vložil už slepenou duši nafoukal a .... zas hadi. Zkrátím to: eště tam byl střep. Ten už jsem nefotil, už nebyla nálada.
Dneska, tj. v sobotu, jsem vyrazil cestu GR Dijleland zopáknout. Díky bohu bez defektů, zpočátku se jelo dobře, sice non-stop lilo a některý louže byly nevyzpytatelně hluboký, občas až po osy kol. Bláto bylo vyzpytatelně klouzavý, to už my belgičaní máme tak nějak v DNA, takže jsem jel pomalu, jistě a bez držkopádů.
V Leuven jsem se stavil na burito, pak se setmělo, ochladilo se z příjemných tří stupňů na méně příjemnou nulu a začlo pro změnu sněžit. Protože už jsem měl nohy i ruce promočený durch, zima si vybrala svuj díl a přestal jsem cejtit nejdřív nohy, pak i ruce, což bylo zábavné zejména při brždění, který jsem reguloval spíš podle napětí svalů na předloktích než podle citu v prostech.
A když se mi do cesty postavil zákaz vjezdu do parku, skrz kterej jsem měl v plánu pokračovat, nebylo už co řešit, otočil jsem to na domov a upaloval, co mi kolečka stačily, abych úplně nezmrz. Je to hezky vidět na mapce, jak ten návrat z Lovaně je krásně červenej.
Dokonce podle Garmina to byl chvilkama i útok na vítězství v Tour de France 😎.
Ale spíš to bude tím sněžením co mate satelity. 154 dní do Mil. Se vsadím, že v Čechách si borci takhle báječně nezatrénujou, teda pokud zrovna nemaj ty tlustý kola do sněhu.
Na každém správném dobrodružství tvoří důležitý aspekt dobrodružnosti pohyb v noci, ideálně v lese. Pro tyto účely naštěstí moderní věda poskytuje celou řadu vymožeností, od vysoce svítivých a úsporných LED diod až po lithiové akumulátory.
Moje sestavička na Míle je vcelku minimalistická a předpokládá možnost občasného dobití. Hlavní světlo, umístěné na řídítkách, má světelný výkon 2000 lumenů a i při ztlumení na 1600 se naň dá v pohodě jet "na plnej knedlik". Akumulátor dvě noci vydrží tutově, pak už budu muset někde hledat energii, a to si zas pěkně 8 hodin počkám u nabíjení. Tipuju, že sám budu potřebovat dobít, takže to až tak neva.
Záložní varianta a taky pracovní varianta je akumulátorová čelovka Fénix HM51R, což je ovšem královna mezi čelovkama. Dá se nabíjet microUSBčkem z power banky, svítí až 500 lumenů hezky doširoka, takže se s tou výše uvedenou cyklovací nádherně doplňujou. Dá se do ní dokoupit při troše štěstí extra baterie, nabíjecí i nenabíjecí, takže čekat na dobití by nemuselo bejt potřeba.
Tuhle jsem dostal jako pozornost od dodavatele před lety a jsem za ní vděčnej... akorát už nevím komu, takže veškerej efekt úplatku je v tahu 😅.
Když už jsme u elektroniky, ještě je tu mobil a GPSka. Mobil je easy, moc se používat nebude a podělí se o energii z powerbanky s čelovkou.
GPSka, to je jeden z mála přístrojů co ještě jedou na tužkový baterky. Doma na jedno-dvoudenní výlety používám baterky nabíjecí, na Míle si koupím pakl lithiovejch nenabíjecích a uvidíme, jak dlouho to pojede, tipuju tak jeden pár na den. Pak už to záleží na místních sámoškách, co se tam bude dát sehnat.
Dneska je pátek, poslední dny jsem toho moc nenatrénoval, v podstatě jak přes kopírák: ráno jóga rozcvička, pak trochu posilování, po práci dlouhá prochajda s Dádou v temných lesích vůkol za hukotu sov. Dneska po práci se těším na 130km terénní přejezd GR Dijleland, jednou už jsem to jel a je to vlastně pětiúsekový pochod pro pěšáky, bláto a schody, to jest garance zábavy. Uvidím, jestli to stihnu do zákazu vycházení, nebo mě někde stihne místní gestapo a napaří mi nucené práce ;-).
V Belgii nakupuju, jako všichni, sportovní věci jedině v Dekáči. Má tak agresivní cenovou politiku, že prostě potřel konkurenci. Taky má poměrně širokej sortiment. Jak vidno z úvodní obrazovky, prodává kdeco, včetně dětí. Nejsem si jistej, jestli jako společníky, tažné muly, instantní potravu nebo na náhradní díly, tož se tam muším stavit a vyzjistit to na místě.
