Pojištění?

Přemejšlím tak, jestli takoví ti hardcore věřící, někdo by řekl pámbíčkáři, taky uzavíraj živelní pojistky, třeba na kostel nebo tak. Bylo by dobrý to zjistit, ukázalo by to, jak vážně to s tou svojí vírou myslej. :-)

Mikrodobrodružství vlakové

Nedávno Dáda říkala, že už je zralá na to prožít nějaké mikrodobrodružství, i když na spaní venku v hamace na stromě nebo v bivaku to ještě není, pan Facebook jí poradil mikrodobrodružství vlakové. To je takové, že jedete někam hromadnou dopravou (nebo ještě líp se necháte vyložit někde z auta) a pak se snažíte dostat domů. Tak samozřejmě bez GPSky a pak to jde ještě ztěžovat, například bez mapy, bez pomoci ostatních, ultrafest je i bez kompasu.

Protože jsem měl ve čtvrtek v práci KOPR a naopak na pátek soudruzi belgičtí vymysleli státní svátek (dušičky, prej, ale my víme VŘSR samozřejmě), našel jsem takovou hezkou dráhu směrem na jihovýchod do Namuru. V pátek jsem vytáh ženu z postele už po šesté a za šera jsme vyrazili. Brnčos šel nejdřív s námi, ale kombinace pekelné únavy z fotbalového kempu Westham United a špatně zvolené obuvi mu velela se otočit ještě před Tervurenem.

Jeli jsme autobusem 380 společnosti De Lijn (blbě se to vyslovuje, říkáme jim proto ty Dyliny) třicet pět zastávek na konečnou, takové rozbořené nádraží Groenendal (asi Zelené údolí), překvapivě funkční, a tam jsme skočili na vlak a jeli ještě 6 zastávek do Ottignies, taky na konečnou. Protože jsem si na Googlu našel, že pěší cesta domů má cca 22 km, říkal jsem si, s troškou bloudění to do třiceti dáme.

Měli jsme vytištěnou takouto mapku, musím říct úpa na houbeles ale pro základní orientaci asi dost, a měli jsme kompas.

Vyrazili jsme podle azimutu 30° docela správně, ale pak se nám začaly do cesty stavět překážky stvořené buď přírodou (řeka) nebo lidma (ploty), takže i když jsme azimut každou chvíli kontrolovali, brutálně jsme místo na severo-severo-východ šli na serverozápad. Ono to vlastně až tolik nevadilo, aspoň se nám povedlo po nekonečném procházení po aglomeraci vesnic nalepených jedna na druhou dorazit do toho megalesa, co je jižně od Bruselu, a tam jsme díky minulým zkušenostem už docela věděli. Ve výsledku jsme ušli přes čtyřicet kilometrů, z toho posledních patnáct za tmy při čelovkách, a poslední dva jsme srabácky dojeli tramvají (která jak jsme konstatovali jen kompenzovala nástupní neměřenou vzdálenost ušlou z domova na ranní autobus).

Jedním z nejpozoruhodnějších úkazů na cestě byl tenhle člověk:

bratr Biagio z misije a charity Di Speranza v Palermu. Sice mluvil jen italsky, ale nějak jsme pochopili, že jde z Palerma po celé Evropě, vzal to přes Ženevu, Štrasburk a že jde do Bruselu a pak asi někam do Portugalska, tipuju. Je to posel míru, přátelství a spolupráce mezi národy totiž. Nevzal si na cestu žádný telefony, navigace, peníze a dokonce ani hodinky a měl starou dobrou papírovou mapu, po který jsem závistivě pokukoval.

Najděte si na webu, zejména na YouTube, Missione Speranza e Carità Palermo, vypadne na vás hromada videí. Koukám, že panáček je něco jako globální celebrita v tom jejich světě. Jenom bacha, jak jednou začnete koukat, YouTube si to zapamatuje a pak vám bude cpát furt ty jejich pámbíčkářský videa, tak doporučuju vodhlásit se z Googlu a zapnout na prohlížeči ten pornorežim :-D

Né, vážně, zapněte si radši titulky, Biagio tam vysvětluje, jak se v misiji staraj vo chudý, nemocný, houmlesáky, přistěhovalce a tak. Třeba mu budete chtít poslat nějaký prachy a zachránit tím svoje duše před peklem, což jak víme úplatky fungujou v u boha stejně jako všude jinde.

I když jsem nerozuměl, Biagiův přístup mi byl moc sympatickej a uvažoval jsem, jestli bych taky zvládnul takhle šlapat. No, asi jo, chvíli, ale pak bych to musel vzdát, poněvadž né každej má na svojí straně boha a celou tu jejich globální křesťanskou partičku lidí, co se vzájemně podpořej, nechaj přespat, umejt, nakrměj a napojej pocestnýho a eště z toho maj dobrej pocit ;-).

Někde za zámkem La Hulpe, tam jsme to znali bo Marťas tam měl běžecký závody, jsme udělali moudré rozhodnutí: pokud bude zavřená hospa, sednem na busa a pojedem domů. 

Naštěstí hospa byla votevřená, nafurtovali jsme se až po střechu (Dáda gyros - pita - hranolky, já hromadu špaget s boloňskou omajdou a každej jedno pivko), což nám dodalo morál i energii pokračovat v putování.

Pak mám trošičku okno, vím, že jsme šli lesem ve správném azimutu, setmělo se, do cesty se nám postavila záhadná oplocená a osvětlená stavba, nebo spíš několik staveb. Až pak jsem pochopil, že to je zatracenej golfovej klub a že to bude tedy dlouhý obcházení, protože osmnáct jamek, že?

I když jsme původně plánovali přjít do Tervu od jihu, fakticky jsme přišli ze západu, na křižovatku "u hlemýžďů" podle plastik umístěných na budově zřejmě telekomunikační společnosti a tam víme, že jezdí tramvaj štyriaštyricítka a dál už to znáte.

Následky? Nic hroznýho, překvapivě. Špinavý boty pochopitelně, otlačená achilovka a malej puchýřek na malíčku. Dáda puchýře na obou malíčcích. A asi dvanáctihodinový spánek.

Následující den, sobota, jsme se nemohli dojíst, co dojíst, dožrat, teda aspoň já né. Ráno jsme byli v Dekáči koupit Brnčovi bundu, a tam jsme si dali čočkovku s chlebem. Pak Dáda udělala maso na papirce se smetanovou vomajdou a těstoviny, sněd jsem toho kýbl. K večeři ještě jednou a v devět večer jsem se dorážel zelným salátem a připadal jsem si jak vojín Baloun, co měl prostě poráde hlad.

Sugarfree týden končí

Za hodinku končí týdenní výzva "bez cukru", co jsme s Brnčosem uzavřeli v neděli na letišti. Mělo to bejt bez mlsání, což se vlastně docela povedlo, B. si dal jen pár tyčinek při sportu, nějaký ovocný kapsičky a docela lemtal jabkovej mošt. Já jsem měl docela pár jablek a hrušek a nakonec na vejletě s Dádou pekelně sladkej čaj.

Obecně jsem chtěl říct, že kafe i čaj maj prostě jen jinou chuť, když nejsou slazený, ale fakt je, že jsou prostě hnusný, HNUSNÝ JSOU, zvlášť třezalka, ta je fakt magicky vodporná. Teď mám jednu uvařenou a přemejšlím, že tu hoďku počkám a pak do ní naláduju med, co se do ní vejde, a vohřeju jí v mikrovlnce :-D.

Překvapivě bez muffinů, koláčů, dortíků a zmrzky to docela šlo, použil jsem osvědčený způsob "hodně sportu + hodně žrát". I když v úterý a ve středu, když jsem si zapomněl koupit vodpoledne sváču a jel jsem domů na kole, jsem dorazil na poslední adezin-trifosfát v krvi a v botách jsem se sápal do kuchyně jako zombie s rukama před sebou a vyl jsem "jííííídloooooo". Zvlášť za ty boty jsem si vysloužil od Dády špatný hodnocení, jen dvě hvězdičky, bo měla čerstvě vytřeno.

Teď nevim, jestli to bezcukrování funguje jakože na hubnutí a tak, bo to je brzo soudit, tak přemejšlím, že si dám ještě tejden. Ale nedřív, nejdřív sežeru celou čtvrtlitrovou zmrzku. A pak se uvidí ;-).

Sugarfree týden.

Víkend byl totálně ve znamení futrování se sladkým, k čemuž přispěly tři kila čokolády co jsme dovalili z Bru, také tvarohový dort od babičky Haničky, jablečný dort od tety Evičky a koláče z Tesca. A zmrzka. V neděli na letišti jsem si říkal, že teďka mám naslazeno tak asi... na týden dopředu. A řek jsem si, že to dám týden bez sladkostí, slazení čajů i kafí, prostě komplet. Výjimkou je ovoce a protlaky z ovoce bez přidanýho cukru. Brnčos, bo ten nevynechá žádnou výzvu, do toho jde se mnou.

Teďko běží nějaká dvaadvacátá hodina a šest dní a dvě hodiny ještě před náma. U mě zatím dobrý, ráno jsem si zaběh a pak se nafutroval houskou s máslem a vajíčkem, to je dobrá prevence. V práci piju jenom vodu protože hořkej čaj nebo hořký kafe sou fakt hnusný. Doma uvidíme.

Kdo to nedá, má do konce výzvy zakázaný sociální média, paření a čumění, prostě používání elektroniky pro zábavné účely. To je silná motivačka.

V Oseku je báječně

V Brusli nejspíš leje, zato ve Voseku je sluncovato. Kuře s nádivkou vod maminky dělá bříšku dobře a Brnčos skóroval proti Bolce na finálních 4:0.

Brnča perlí

Takovej velkej výběh pro ptáky, a maj tady jenom dva.

Odesláno z mého chytrého telefonu Samsung Galaxy.

Boj s rakovinou způsobuje dětskou obezitu

V září Ervín rozeslal zprávu, že v rámci boje proti rakovině pojede nějakej ultrazávod na kole a taky že shání příspěvky na výzkum pomocí tradiční metody prodeje sladkostí, jak už to dělávaly skautky ve filmu Adams Family (sušenky z opravdových skautek).

Musel jsem tenkrát bejt asi zhulenej anebo mít zrovinka hladinku cukrů v krvi proklatě nízko, protože jsem objednal za tři pětky. Pak jsem na to úspěšně zapomněl. Mám totiž vyměňovací hlavy a vyplachuju je Otrozonem, víme?

Dneska dorazila zásilka. Pět... BEDEN waflí, sušenek, řezů a buhví čeho.

Spotřebujte do Mikuláše.

Takže všickní doma v ČR dostanete po výslužce.
Aktualizace: nedostanete nic, za víkend jsme dvě bedny úspěšně zdolali, takže do odletu domů není šance, že by něco zbylo.