Dělá se nám hezky, myslím nejen počasí, bo začíná období sucha, ale i mě je fajn a tak mám roupy. Vzdor anebo díky probíhající zombie apokalypse se možnosti pro venkovní aktivity zužují buďto na prochajdy a výběhy po okolí, nebo naopak pořádné tajné noční akce.
Začal jsem tréninkem, ve čtvrtek jsem šel spát na zahradu, ale chlad mě zahnal někdy po jedné do postele. V pátek jsme se kousnuli i s Brnčosem a hrdost nám již zdrhnout nedovolila a koneckonců to bylo docela fajn, akorát Brnčoska furt sjížděl z karimatky, bo jí měl nasměrovanou do dolíku.
Obě noci mě měly poučit v tom, že bývají celkem chladné. Jénže já hlupák nerozumná v sobotu sbalil jen tenkej letní spacák, bo můj tradiční třísezónní se mi nevešel do podsedlové brašny, osedlal jsem Dádinýho Gianta a někdy před osmou vyrazil na jiho-jiho-západ. Šmrncnul jsem to okolo Waterloo, tam už jsme byli, a měl jsem namířeno do Braine-le-Comte prostě proto, že to je stejným směrem a ještě asi jednou tak daleko. Cesta byla jak ze žurnálu, jel jsem tím nekonečným lesem co pod Bruselem roste, pak mě Mapy.cz vedly moc hezkejma silničkama a cyklostezkama, jen jednou mě zavedly na docela technickej trailovej sjezd, ale s pomocí bóží a kotoučovejch brzd jsem z toho vyváz nezraněn. Půl cesty bylo světlo, pak se setmělo a jel jsem při lampě.
Asi pět kilometrů před plánovaným cílem, to bylo deset večer, jsem projížděl podél kanálu a dorazil do vesnice s poetickým názvem Faquez. Podle instrukce mapy jsem odbočil na západ, vyšplhal do kopce a narazil do moc hezký kaple La Chapelle De Verre. Bylo tam parkoviště, lavička, posekaná... travička to nebyla, byly tam kopřivy, ale posekaný byly dostatečně na krátko. Povečeřel jsem salámu a už se mi nikam nechtělo, měl jsem v nohách víc než 43 kiláků.
Převlík jsem si zpocený tričko za suchý vlněný, ponožky taktéž, navrch čepici a mikinu, zapad do Brnčova letního spacáku, utemoval vše co šlo a jal se střídavě odpočívat, střídavě klepat kosu. Takticky jsem si dal pod hlavu boty, zajedno aby mi do nich nerosilo a zadruhé je to silnej uspávací prostředek. Google počasí říkalo "4 degrees, feels like 3; 93% humidity". No vlhkosti bylo požehnaně, už po půlnoci jsem měl spacák solidně mokrej a nad ránem se všude vůkol i na mě začala dělat jinovatka. Doklepal jsem to do půl pátý, pak jsem jak Jura vyskočil, bleskově sbalil vše ještě dřív, než mi prokřehnou ruce, kous do salámu a vyrazil. Včerejší etapa kolem kanálu mě nadchla, protože byla po rovince a docela solidní povrch, takže jsem se jal jet podél kanálu na sever směr centrum Bruselu. Kanál má ale taky nevýhodu, že se z něj valila mračna huuuustý mlhy, která nejen že ztěžovala viditelnost, ale namrzala mi na ruce. Nakonec jsem to pořešil tím, že jsem si na ně natáh včerejší ponožky, ale vzhledem k absenci díry na palec jsem ztratil možnost brzdit, řadit a vlastně i efektivně držet řidítka. Protože cesta byla rovná a hladká, držení nebylo třeba, tak jsem si ruce strčil do podpaží a vydržel takhle asi 4 km, dokud mi nerozmrzly.
Začínalo pomalu svítat a bylo krásně, nikde živáčka, v kanálu skákaly ryby nad hladinu. Asi zkoušely, jestli už se jim netransformovaly ploutve na křídla a žábry na plíce, jak jim to slíbil pan Darwin, když tadyk chodil zamlada na rande.
Kanálová stezka měla pokračovat nepřerušeně až do Anderlechtu, což jak jsem zjistil je čtvrť Bruselu a né samostatný město, přece. Belgičtí soudruzi využívají jarní bezsrážkové počasí a možná i zombie-apokalyptická regulační opatření k tomu, aby na stezce vybudovali nový povrch.
Zřejmě za tímto účelem se přede mnou najednou objevila značka zákazu vjezdu a slepý ulice, ale protože Mapy.cz trvaly na tom, že můžu jet dál, jel jsem. Po levé straně kanál, po pravé koridor vysokorychlostní železnice, byl jsem tak trochu v pasti, ale říkal jsem si, dobře, až narazím na nějakou stavbu, uvidí se. Nakonec jsem vskutku narazil na pár set metrů odbagrovaného povrchu, ale nic, s čím by si horák neporadil. Horší to bylo dál, to už jsem byl určitě víc než 5 kilometrů od té nešťastné cedule se zákazem vjezdu/slepotou. Přede mnou byla brána umně zbudovaná z Betafence, to je ten přenosnej plot, co se za normálních okolností dá rozebrat, otevřít a zas zavřít. Jenže ti parchanti to spojili řetězama se zámkama a taktéž nafest připevnili k trvalým podélným plotům.
Abych to zkrátil, zpátky se mi nechtělo a bylo zřejmý, že za bránou už je zas normální silnice, takže jsem se jal konat. S nemalým vypětím jsem patku jednoho dílu plotu zved na druhou, čímž vznikla asi 20cm mezera nad odfrézovanou vozovkou.
Tou mezerou jsem protáh kolo tak, že jsem nejdřív musel odmontovat přední, prohodit ho, pak zbytek kola stylem
ježek z klece ven a nakonec jsem s velkou slávou přelez sám, tentokrát pohodlně vrchem. Za bránou jsem kolo zas smontoval a s lehkým pohvizdováním uháněl dál. Je fakt, že bylo zadělaný jak jetel, ale lehčí ho umejt než si zajet 10+ km buhvíkudy.
Za chvilku už jsem byl v Anderlechtu, ale zadek už mě bolel moc na to, abych hledal svatostánek místního královského fotbalového klubu. Projížděl jsem uličkama s úžasnou atmosférou tvořenou částečně tím, že tam nebylo živý duše, částečně tím, že Anderlecht je zřejmě takový malý New York, tedy z pohledu tavicího kotle přistěhovalectví. Jel jsem kolem krámků a rumunskými a jinak divnými potravinami, další obchody nabízely třeba speciální africké účesy a buhví co všechno vlastně. Moooc pěkný to tam bylo. A to byl zrovna ten čas valit domů.
Jo, a kdo je Markéta "Peggy" Marvanová. To si
najděte sami.
