Selfie Runtasticco

Sosnul jsem si data exportovaná z Runtasticu. A koukám, že je tam i kolekce fotek! Je to vrchol samožerství, ale vybral jsem z nich fíčka.
Doma:

 Řecko, oprava, to bude Itálie:

 Zas doma:

 Tak teď už to Řecko:

 Zas doma:

 Ahele, Polsko:

 Rakousko, tam mi bylo fakt moc zle:

 Už jsme zas doma:

 Irsko, parádní dovča:

 Tohle bude Pardubický triatlon:

 Rakousko - Mama Auvajs se jmenovala ta chata:

 Janovských 19, hroznej masakr:

 Vosek u Konývky:

 Budova NATO tadyk v Brusli:

 Furt Brusle:

 Vosek hřiště fotbalové:

 Zas Brusle, tentokrát už v domečku:

 Tohle bude Rokytnice, tam se běhá přímo famfárově:

 Tohle je z mýho prvního vejletu do Lovaně:

 Tohle je z dalšího vejletu do lesa Sonienwood:

 S Marťasem po závodě RunBike:

 S chlapcami na předvánočním výběhu, Vosek u Konývky:

 A naposled s belgickejma bláznama. Toto byl jediný okamžik, kdy mi dali vydechnout. V Sonienwoodu, o belického Stonehenge:

Všechny fotky mají jedno společné: potím se jak starý jazzman.

Rutinka

Asi nikoho nepřekvapí, že člověk si začne všímat lehkých nuancí a odstínů až poté, co věci začne dělat opakovaně. Ve fabrice by řekli "až poté, co standardizuje".

Tenhle týden jsem si uvědomil, jak vyladěnou mám ranní rutinku. Budík zazvoní v 6:30, ale nevykopu se dřív než v 6:50. První kroky vedou do koupelny, vyčistím si zuby, což mě jakž takž probere. Pak jóga, pozdrav slunci, který teda tou dobou eště zařezává. První drobnost: celá léta jsem cvičení začínal pravou nohou dozadu. Když jsem to teď zkoušel levou, skoro to nešlo zacvičit. Trvalo asi 14 dní, než se mi to povedlo dobře, ale furt to cejtím jako divný a když se vrátím k pravé noze, je to jako vlézt do vyšlapanejch bačkůrek.

Po pozdravu slunci přicházívala ásana zvaná zkrut.

 Dlouhý měsíce jsem moh cvičit jenom základní způsob, na ten "správnej" jsem byl poránu moc ztuhlej. A pak se cvičilo prkno, a nakonec kliky.

Nedávno jsem zjistil, že když vložím prkno mezi pozdrav a zkrut, zahřeje mě to natolik že zkrut dám líp. Né až tak jako frajer na fotce, ale je to blízko.

Jak již řečeno, nakonec kliky, oblíct do sportovního, rychlej čaj a odjezd kolmo do práce. Tady jsem si taky všim, že když se před odjezdem nasnídám, cesta zvlášť do kopce stojí za prd. Takže na lačno lepší.

Cesta do práce má mnoho variant, strašně záleží na počasí, tedy deštivosti a blátivosti. Nejkratší verze vede kolem koňských výběhů a je to slalom mezi hromádkama, pak přetne vcelku rušnou silnici a letí z kopce úvozem na blátivé překřížení cest. Tam je vždycky výzva nespadnout při ostré zatáčce v tom blátě a zároveň zachovat dostatečnou rychlost na prudké stoupání do kopce. Semafory u kostela, který zbytečně zdržujou a někdy, když vidím široko daleko nic, je profrčím narudo. Pak brutální sešup jednosměrkou, naštěstí v tom správném směru, kde řadím nejtěžší převod. To už jsem v poměrně hustě obydlenejch čtvrtích, takže velkej pozor na přednost z prava, kterou Belgáni berou vážně jak slovo Boží.

Za kruhákem pokračuje zvláštní jednosměrka, kde kola mají povolen vjezd i "v protisměru". Tam mi sice jedoucí auta většinou uhybaj mezi ta zaparkovaná, ale já na revanš radši proaktivně jedu po chodníku, což je další belgická specialita. Další kostel, další kopec; tam se volí delší silnice nebo kratší proluka pro chodce, volím podle toho, jaký mám zrovna ten den kolo. Časově to vyjde celkem stejně, ale proluka je větší legrace. Obě cesty se spojujou zase na vršku kopce, kde to je přesně 5 km a dalších 5 je přede mnou. Jedou se většinou z kopce a po chodníku a překážkami jsou jen boční ulice, někdy jen tak, někdy se semafory.

Dole v údolí, pod dálničním mostem, probíhá už několik měsíců velká rekonstrukce. Auta tam stojej ve frontě a já musím čekat na speciální mobilní semafor, abych moh jejich dvě fronty přetnout napříč. Občas někdo nešikovně zastaví zrovna na tom přechodu a vyslouží si ode mě naučné pohlazení po kapotě nebo po zadním skle, podle toho, kudy ho zrovna objíždím.

Zas kopec a už jsem zase v polích, co tu kolem naší administrativní budovy jsou. Takže další bláto a další ostrá zatáčka, kterou musím ustát v určitý rychlosti, abych zmák finální kopeček.

Celkem 9.6 km, rekordní čas je tuším nějakých 23 minut. Při čekání na semafor se mi stopky na Runtasticu automaticky vypnou, ale až po nějaké penalizační prodlevě.

V práci je obtížná logistika, protože musím projet parkovištěm v protisměru ke klubovně, kde je sprcha, a pak už osprchovanej a převlečenej znovu v protisměru k přístřešku na kola. Nejtěžší je nezmazat se a taky nezmrznout :-).

Do kanceláře vcházím v legrační kombinaci slušňáckejch kalhot a bot a na tom jen lehce špinavá větrovka a batoh. Větrovku hodím na ramínko visící přes nástěnku, nahodím pracovní bundu (po 9 měsícíc mi konečně udělali i jmenovku). Tím rutinka nekončí, ještě jdu posnídat bagetku s máslem a sýrem, vajíčka a džus a přečíst maily. Vyjma dneska, kdy píšu tenhle post.

Tak dobrou chuť a hezký páteční den.

Na sv. Valentýna - do lesa si zalez.

Tak nějak by mohlo znít novodobé pořekadlo.

Příští víkend mi totiž zmizí rodinka do ČR a to je příležitost dokončit vánoční výlet Eislek Trail. Jak si jistě ctění čtenáři vzpomenou, asi po šedesáti deštivých kilometrech jsem vyměk a ve městečku Houffalize vejlet přerušil.

Vejlet nicméně přinesl mnoho důležitých poznatků:
* Trápil mě nenabíjející se telefon z důvodu vlhkosti na konektoru. Příčina: nedostatečná ochrana před vodou. Opatření: koupim si v Dekáči nepromokavej futrál. Samozřejmě powerbanka se doň nevende, tak budu nabíjet jen při odpočinku, kupříkladu ve spacáku.

* Trápila mě voda v botech, která tam navzlínala krz kalhoty navzdory návlekům. Příčina: pozdě nandaný nepromokavý kalhoty (taktéž z Dekáče, dokonce jsem je měl s sebou, ale nebylo kde se převlíct. Opatření: budu v nich chodit rovnou ;-).
* Trápil mě mokrej spacák, navlhnuvší v dešťovětru skrz batoh, poněvadž jsem nemoh mít na batohu pláštěnku a poncho mi bral vítr, tudíž bylo neefektivní. Proč jsem nemoh mít na batohu pláštěnku? Protože jsem k němu měl připevněnou pěnovou karimatku. Opatření dvojí: Zaprvé jsem koupil v armyshopu lepší poncho s pevnějšíma patentama, který by vítr nemusel tak snadno rozfouknout. A za druhý si příště vemu nafukovačku, ta se dá schovat do batohu a tedy pres něj pude eště plášťa.
* Trápil mě nedostatek pitný vody. To je ale paradox, že? Příčina: nemožnost nafiltrovat si pitnou vodu z louže. Opatření: koupim si takovej fešáckej filtr a uvidíme, kdo se bude smát naposled. Samozřejmě převařím...

* Trápil mě taky, ehm, opruzelej zadek, tož krémík a hromadu extra spoďárů to bude chtít též sbalit do batůžku. A jak říkával poručík Dan, měnit na každý zastávce, jinak vám močál sežere ... zadek.

Takto vybaven znalostmi ještě musím naplánovat cíl vejletu. Vidím to prostě tak, že v pátek večer pojedu do Houffalize, kde jsem posledně přestal. Přechrupnu na ofiko tábořišti (bivaku) a pak budu pokračovat v cestě směr La Roche in Ardennes. Pak zase někde přespím, to bude asi to nejvíc dobrodružný a pudu zas zpátky.

They take our jooooobs...

Někde jsem slyšel, že my středoevropané se mylně obáváme příchodu nevzdělaných uprchlíků z Afriky, zatímco bychom se správně měli obávat příchodu supervzdělaných obyvatel Asie. They take our jooooobs, jak praví legendární hláška ze South Parku.

No, osobní zkušenost, zatím se moc není čeho bát. Je to tak, že kolegové z Indie (teda aspoň zaměstnanci firmy, která dělá pro TME IT outsourcing, jiné neznám) mají velice solidní technické znalosti. Co jim ale zásadně chybí je iniciativa, ownership neboli pocit zodpovědnosti za nějakou oblast, schopnost zorganizovat se a jasně komunikovat napříč různými úrovněmi, řešit problémy. Takové řekněme skoro "manažerské" schopnosti, které ale třeba v TPCA najdete v podstatě u každého zaměstnance, pracovníky na lince nevyjímaje.

Na jednu stranu je to frustrující, na druhou stranu se můžeme uklidnit, že naše přidaná hodnota bude pořád potřeba.

Karma dělá divy

Nedávno byla u nás v práci sbírka na sirotky spojená s tombolou. Já u sebe nikdy prachy nenosím, takže jsem při východu z kantýny u stánku se sirotky jen smutně krčil rameny. Ale pak mě organizátorka přesvědčila, že je možné zaplatit i bankovní aplikací na mobilu, tak jsem hladovým sirotkům ty dvě pade obětoval.

Mimochodem, dvě pade stojí u Amíků malý pivko, stejně jako za komančů v československu, a lidi berou mnohem víc než dvanáct stovek co míval ve výplatě táta, takže na "pivní index" vede kapitalismus před socialismem 1:0.

Po zaplacení jsem dostal lístek do tomboly a vyplnil na jeho protilístek svoje jméno a adresu. Pak jsem na to zapomněl, jak je mým zvykem, ha ha.

A vida, včera přišel mail, že voila, jsem jedním z výherců a odnáším si krásnou mikču, přesně v mojí velikosti. Je vidět, že starat se o sirotky se může vyplatit.

Když jsme u karmy, nevím, co sirotkům provedla Dáda, ale má chudák za odměnu nohu v sádře. :-o

Update: kdybyste se ptali, co znamená Gazoo Rading, tak to je tohle:

"GAZOO” refers to the word “Garage”, a very intimate place where people work together to improve the smallest details, with the aim of delivering ever-better cars and services for each customer, in each garage. As such, the name embodies the spirit that drives TOYOTA GAZOO Racing.

To přesně vystihuje můj naturel, něco tunit až za roh těsně předtím, než to zahodím a jdu se věnovat něčemu jinýmu :-D

MB den 291 něco pro TPCA

To je legrace, jak je TME paralelní svět vůči TPCA. Někteří lidé jak kdyby byly naklonovaní.

Třeba Magda se v TME jmenuje Loredana. Hodně toho zná, má fůru energie, ale nerada jí plejtvá na malování papírů ani na jiný dle jejího soudu zbytečný věci.

Mára se v TME jmenuje Erwin. Technicky dá všechno, na co šáhne a zná spoustu lidí z jinejch oblastí, kteří jsou na tom podobně. Nepotřebuje něco čemu se v korporacích říká "kariérní růst". Proto je kontraktor, a podle posledního stresoměření je to on kdo je v mém teamu nejvíc happy.

Dneska jsem potkal TME alternativu Jendy Křičky. Jmenuje se Lieven a ve financích má na starost korporátní reporting. Tichej pán, zjevně velmi znalej svojí práce a pečlivej v tom, co dělá. A velice slušně žádal o pomoc prosadit něco, co by měla bejt docela samozřejmost.

No a pak jsou v TME taky typy, který byste ve fabrikách marně hledali, ... zaplaťpámbu ;-). O těch zas někdy příště.

Jak jinak, víkendy jsou top

Ten Fejsbuk mi krade čtenáře, a asi je to dobře, protože je taky o hodně interaktivnější. Proto už víte, že v pátek po práci jsme šli s Dádou "do nádražky" a zlískali se tam. Dostal jsem na to rekordní počet lajků, patnáct, protože Dáda je oblíbená osoba, bary jsou oblíbená místa a míchané drinky jsou oblíbené nápoje.

Tu nádražku musím vysvětlit: bar Des Amis je umístěn v budově starého nádraží. Je tam poměrně mnoho zachováno, například okénko, kterým se dřív prodávaly lístky při uzavírce budovy, se dnes používá pro podávání alkoholických nápojů kuřákům, byvše z místnosti vypovězeni musejí svojí drogu konzumovat ve vyhnanství venku. Taky tam je taková ta rotační cedule, jak je známe z Kolína. Tahle ukazuje, že vo půl třetí ráno pojede vlak do Aachen (Cáchy) a že v půl čtvrtý odpo odjel vlak směr Ostende, v závorce Londýn. To teda nevím, jak v té době chtěli dostat vlakocestující suchou nohou až do Londýna, ale azimut maj přibližně dobře. Je vidět, že Tervuren byl vlakový uzel s mezinárodním významem. Jinak budova vypadá přesně jak budova nádraží v Trhovém Štěpánově, Vlašimi, Benešově a kdekoli, kam noha císaře pána vstoupila a přikázala nádraží budovati. Pročež vzkazuji štěpánovským: nebudujte restauraci U Nádraží, ale rovnou předělejte nádraží na stylovou hospodu.

Do báru jsme šli, protože proč ne, žejo, když je pátek, a samozřejmě jsme tam byli okolo osmé hodiny první a krom dvou barmanek sami. Dávali jsme kombinace Mojito (já) a Cosmopolitan (Dáda). Já jsem měl myslím tři kousky. První byl nějakej moc virgin, jestli rozumíte, a poslední zase strašlivě kyselej díky přehnanému množství limetek. Takže jen to prostřední Mojito stálo za to. Dáda uzavírala vítězství s pěti kosmíky a bylo jí fajn, všechny byly dobrý, asi maj barmanky na tvorbu kosma silnější standard než na tvorbu Mojita.

Byl zrovna druhý pátek v měsíci, což je Party Night... stejně jako každej jinej pátek pochopitelně. Na noťasu si hrála asi šedesátiletá DJka a podle toho volila i repertoir, buhehe, retro, ale žádnej Michal David zaplaťpámbu ;-), na poslouchání docela dobrý. Jen to bylo hrozně potichu; nad DJ booth dokonce byl měřič hluku, kterej při dosažení 90db hrozivě zčervenal. Nevím, asi nějaká nová belgánská legislativa, která zkazí každou srandu. Jak chtěj dělat hudební festivaly, to si nedovedu představit. To zas bude voda na Okamurův mlejn, až se todlecto dozví, že podle nové "bruselské" legislativy si bude on a jemu podobní odteď moct pouštět Ortel jen do sluchátek... vlastně to by bylo docela super.

Domů jsme šli eště před půlnocí, byl jsem úplně v poho. V půl jedný jsem se vzbudil na záchod a zjistil jsem, že jsem úplně vožralej :-D. Ale asi se mi to jenom zdálo, protože ráno jsem byl zas fit jak rybka, plně funkční.

Sobota proběhla báječně, zdůraznil bych asi jen dvě věci: že Brnčos v rámci příprav do školy uvařil oběd (na paprice) a odpolko že jsme všichni jeli k nám do práce, kde kluci bušili tenis až do setmění, tj. asi dvacet minut, a pak ještě pinčes indoor asi hoďku. Já udělal něco do práce a pak jsem se k pinčesu připojil, abych se zahřál a abych byl Brnčosem lehce vyklepnut. Dáda byla s náma, ale nehrála, četla si, měla na sobě všechno svoje i naše oblečení a byla zmrzlá jak preclik.

Ultimativní den, jak bych chtěl asi prožívat každej den, byla neděle. Ráno jsem vstal v půl devátý, po devátý vyrazil na dlouhej běh. Domů jsem přiběh po jedenáctý a pak se celej den válel střídavě u Jmenuju se Earl a u Heroes and Generals, abych u obojího neustále doplňoval živiny vyplýtvané při běhu.

Mimochodem, při běhání jsem poslouchal podcast Vinohradská 12 a protože na konci každého dílu je výzva, aby posluchači řekli o V12 svým známým, tož tímto takto toto činím.

No a dnes zas u soustruhů v Kolbence, zbytečný meetinky, stovky praštěných mailů a usměvaví lidé, zaplaťpámbu. So, play along, get paid.