Vejlet přes tři státy

Povídala žena moje Dáda, že cestování je zapovězený, spaní venku se nesmí, hrozí lesní požáry díky rekordnímu suchu (jj., louži v garáži musím doplňovat z hadice) a vůbec. Inspirativní, protože zábava začíná nejen když se ztratíte, ale také když neposloucháte dobře míněné rady svojí lepší polovičky.

No a když nám belgičtí soudruzi nadělili další prodloužený víkend, sbalili jsme si s Brnčosem batůžky a vyrazili poznat svět.

Dáda nás hodila do Lovaně na nádraží, odkud jsme se rychlíkem přesunuli do Lutychu a následně lokálkou do Cách, což je jak známo v Dojčlandu. Měli jsme namířeno do Maastrichtu v Holandsku neboli v Nizozemí.

V tomto bodě je potřeba poznamenat, že jak Belgičani maj dva jazyky a k nim se přidávají ještě česká jména některých vybraných měst, začíná v tom bejt pěkněj chaos. Třeba takovej Lutych je zároveň i Liege a dokonce ještě Luik a furt je to to samý město, kozel aby se v tom vyznal. Podobně Lovaň je Leuven a tipuju že ještě nějak žabožroutsky se to řekne, ale to jsem v tom zmatku zapomněl. No a Cáchy byste na mapě taky těžko hledali, bo kucí německý maj jenom Áchy. Áchich jo. Zapaťpámbů, neozývá se tam víc vzdechů než v jakémkoli jiném městě. Jak se česky řekne Maastricht, to nevím, můžeme si něco vymyslet. Co třeba Tricht nad Másou, možno?

Cesta vlakem probíhala vcelku v pohodě, jen Brnča měl několik potíží s náhubkem neboli rouškou. Nejdřív roušku měl furt, jak praví regule, ale pak si koupil horkou čokoládu a ta se skrz náhubek cedí blbě, tak si to sundal a zalíbilo se mu to natolik, že mu v jedné stanici musel hlídkující policajt pohrozit samopalem, aby si to zas nandal; fakt jsem se bál, že ho zastřelí a celý vagon pak spálí. Pak Brnčos náhubek zas nosil, leč v kombinaci s čepicí mu tkalouny táhly uši dolů a nevypadal o nic méně srandovně než Mister Yoda zamlada. Můžete se domnívat, že jsem ho nevyfotil abych ho neztrapňoval, ale fakt je, že jsem to jenom nestih.

V Cáchách na nádraží taky hlídkovali cajti, naštěstí to byli zjevní rasisté a perlustrovali pána s černou pletí před námi a nás, bílý kluky, evidentně jedoucí na vejlet (což se nesmí) nechali bejt. Na oslavu jsme si v McNádražce koupili  Big Maca, který jak znalci vědí se jmenuje ve Francii "Le Big Mac" a v Německu "Das Grossest Michael, ja", posílili svoje těla a vydali se na cestu.

Hned kousek od nádraží jsme potkali kolonu policejních vozidel blikajících jak na prvního Máje. Mysleli jsme, že už detekovali přítomnost zavirovaných cizinců a jdou po nás, ale ukázalo se, že jen doprovázeli partičku cyklistů projíždějících městem. Možná obnovenej závod Míru, možná demonstrace, nebo se jen prostě parta lidí chtěla jet project s maximální ochranou.

Všimli jsme si, že i v Německu už začali některé baráky označovat nicneříkající značkou biohazard. Další krok bude že zatlučou dveře a zapálej to jak v seriálu Marco Polo.

Proto radši pryč, do lesů, zvolali jsme.

 Cesta byla prima, ještě na kraji lesa byla hospůdka, kde se normálně sedělo a pilo, žádný náhubky, žádný distancování, jen desinfekce směsí ethanolu, barviv a trestí, aplikujte vnitřně. Následně v lese už si zřejmě místní preppeři začali budovat nové bydlení; moc jim to nejde, stará čarodějnice by to udělala líp.

Místní samospráva hromadný úprk do lesů již očekává a začala budovat nezbytnou infrastrukturu. Základem správného policejního státu je samozřejmě rozsáhlý kamerový systém, který podle zákona musí být oznámen cedulí na každém stromě, který obsahuje aspoň jednu kameru.

Vyplázli jsme na kameru jazyk a jali se opakovaně ilegálně překračovat hranice. V jednom místě po cestě jste dokonce v lese v Německu, pak jdete rovně přes nizozemskou louku a zas vlezete zpět do německýho lesa, to jsou paradoxy. Erwin mi předtím vyprávěl, že hranice sice strážila hraniční stráž, a jejich úkolem bylo mimo jiné včas detekovat požáry, ale poté, co se jedné partičce při hlídkování podařilo jejich vlastním grilem zapálit kus lesa, asi je stáhli. My jsme neviděli nikoho, možná že byli dobře schovaní, možná je nahradily ty kamery integrované do kůry moderních listnáčů.

Překračování hranic jen dvou států nás brzo přestalo bavit a začali jsme se poohlížet po větší výzvě. Ta přišla v okamžiku, kdy jsme dorazili na trojmezí Belgie, Německa a Holadnska, kde si Brnčos dal sprint přes všechny tři státy a měl to pod deset sekund, nový panevropský rekord.

Pokračovali jsme do Holandska, protože tam maj nejlepší drogy. Slunce pomalu zapadalo a byl čas najít si místo na přespání. Několik jsme jich zamítli - stromy moc blízko nebo moc daleko od sebe, moc bordelu na zemi, moc suchejch větví čekajících jak spadnou na nebožáka - až jsme našli prima místo, akorát daleko od cesty na to, abychom pochopili, že když jde někdo směrem k nám, chystá se nás zabít a sežrat. Nic takovýho se pochopitelně nedělo, tož jsme rozhodili hamaky na stromy a zapadli jak to slunce. Měli jsme v nohách patnáct kiláčků a bylo nám fajně.

Dohoda byla, že vstáváme v sedm. Mě vzbudili ptáci v pět, řek jsem si "ještě jeden veršíček" a asi v sedm deset mě musel Brnčos tahat z pelechu.

Navařili jsme čajík z vody, co jsme večer předtím vysomrovali od nějaké paní zalévající kolem baráku kytky; paní mluvila výborně anglicky a hrozně ráda by si bejvala povídala, ale nám už se chtělo spát. Nacpali jsme se tradičním výletním palivem, neboli chlebem se salámem, a vyrazili na celodenní štreku. Cíl byl dorazit do Maastrichtu, odhadem asi tak 35 kilometrů vzdáleného. Počasí předpovídalo slunečno a vedro, bohužel se do puntíku vyplnilo. Naštěstí turistická cesta se vinula hájema a lesama, občas i kolem potoka, ze kterýho jsme přes filtr dolovali další zásoby vody.

Když bylo vedro největší, přihodila k všeobecné spokojenosti zmrzlinový automat v blízkosti malé farmy.

V jednu chvíli nám turistický svaz Nizozemí připravil i drobný adrenalin, neboť oficiální turistická stezka vedla napříč pastvinou, kde se popásalo stádo mladých býků. Naštěstí i jim bylo vedro a na turisty byli zvyklí a proto se setkání obešlo bez mezinárodního diplomatického incidentu.

Ťapali jsme statečně navzdory rostoucím puchejřům (já) a bolavé šlaše (Brnčos) a po 32 kilometrech jsme dorazili do města Eijsden na břeh řeky Maasy. To je vlastně takové předměstí Maastrichtu, takže jsme legitimně dokočili cestu a splnili cíl, mrk mrk, a mohli jsme zahájit logistický proces návratu dom. Původně jsem byl přesvědčen, že lokálkou pojedem jednu stanici na hlavní nádraží v Maastrichtu a odtamtud nějakým rychlíkem do Bruselu, a koupil jsem za tímto účelem i lístky na tu lokálku. Pak mě Google Mapy opravily můj předpoklad; ve skutečnosti bychom z hlaváku jeli zpátky lokálkou přes tuto stanici do Lutychu. Nebylo tedy nic jednoduššího než první lístky zahodit (dal jsem je k dispozici na automat, odkud jsem je koupil) a koupit nové. Zaznamenal jsem v tomto bodě zajímavou abnormalitu a to že v Belgii je Brnča ještě malej a proto má na dráhu slevu, ale v Nizozemí už je to velkej chlap. Asi se to nějak určuje relativně k běžné nadmořské výšce, kde se zrovna nalézáte, a která v Nizozemsku není zrovna ohromující; místy dosahuje i záporných hodnot a proto má každý správný Holanďan doma šnorchl.

Jo, kde jsme to byli: dostat se do Lutychu a následně do Lovaně byla už trivka a v osm jsme už večeřeli doma v kruhu rodinném. Bájo!

Prodloužený víkend byl tak krátký...

Pátek se naše maminka Dáda rozhodla oslavit prací a uklízet. Nám dala jedinej úkol: zmizte mi z očí. Čapli jsme kola a vyrazili do Quicku na hambáč. Do Quicku ve Waterloo, nějakejch bratru 25 kiláčků lesem. Waterloo, to je tam, jak admirál Nelson se svojí flotilou na hlavu porazil toho suchozemskýho červa Napoleona, poněvadž ten netušil, jak strašlivý záplavy v Belgii můžou bejt, když se do toho počasí fakt opře.

I do nás se déšť střídavě opíral, ale dycky jsme zas uschli. Quick měl otevřenej pouze drive-through, museli jsme se proto stát autíčky, což byla legrace, i ostatní kolegové řidiči se smáli. Když při čekání lilo, choulili jsme se střídavě pod stříškou, střídavě pod stromem, viz foto, a pletli se autům, který se choulit nepotřebovaly. Ale burgr stál za to.

 Na spodním snímku vidíte dva chovance blízkého ústavu se statným ošetřovatelem.

 Tož to byl pátek.
V sobotu, esli si dobře pamatuju, taky lilo, takže ideální čas na další z katalogu "24 nejblátivějších procházek v Belgii". Hezká byla, a čas pro Brnčose vytáhnout nový poncho, co jsem mu koupil v armyshopu a pak jsem ho nosil asi dva měsíce sám.

Na tomto snímku mě zaujal veršovaný nápis Zeer glad oppervlak bij neerslag, který jsem si pracovně přeložil jako Rád pod vlak ulehám, když je mlha veliká. Okamžitému neplánovanému ulehnutí napomáhal oslizlý dřevěný chodník o klouzavosti 9 slizometrů za sekundu.

 Tento snímek zase ukazuje nesmírnou obavu místních z cizáků vstupujících na jejich pozemky. Kromě plotu s ostatým drátem a kromě vodního příkopu, zcela jistě plného hladových krokodýlů, za příkopem ještě cedule s nápisem "soukromé království", kdybyste si jako nevšimli. Měl jsem sto chutí tam vlézt a něco s ní provést, leč nechtěl jsem si potrhat poncho. Ti belgičani jsou prostě blázni paka, Asterixi.

Tož, to byla sobota. V neděli ráno jsme si šli s Brnčosem zaběhnout a překvapivě už po bezmála deseti km nás to přestalo bavit, tak jsme zbytek došli. Brnčos od té doby fňučí, že ho bolej nožičky; potřebuje víc trénovat, naposled běhal v Jestřábce.

No a dneska zas do fachy. Nejdřív jsem se teda famfárově projel, tak božsky, že se mi teďko nechce nic dělat. A za chvíli stejnak bude oběd :-)

Memoriál Markéty Marvanové

Dělá se nám hezky, myslím nejen počasí, bo začíná období sucha, ale i mě je fajn a tak mám roupy. Vzdor anebo díky probíhající zombie apokalypse se možnosti pro venkovní aktivity zužují buďto na prochajdy a výběhy po okolí, nebo naopak pořádné tajné noční akce.

Začal jsem tréninkem, ve čtvrtek jsem šel spát na zahradu, ale chlad mě zahnal někdy po jedné do postele. V pátek jsme se kousnuli i s Brnčosem a hrdost nám již zdrhnout nedovolila a koneckonců to bylo docela fajn, akorát Brnčoska furt sjížděl z karimatky, bo jí měl nasměrovanou do dolíku.

Obě noci mě měly poučit v tom, že bývají celkem chladné. Jénže já hlupák nerozumná v sobotu sbalil jen tenkej letní spacák, bo můj tradiční třísezónní se mi nevešel do podsedlové brašny, osedlal jsem Dádinýho Gianta a někdy před osmou vyrazil na jiho-jiho-západ. Šmrncnul jsem to okolo Waterloo, tam už jsme byli, a měl jsem namířeno do Braine-le-Comte prostě proto, že to je stejným směrem a ještě asi jednou tak daleko. Cesta byla jak ze žurnálu, jel jsem tím nekonečným lesem co pod Bruselem roste, pak mě Mapy.cz vedly moc hezkejma silničkama a cyklostezkama, jen jednou mě zavedly na docela technickej trailovej sjezd, ale s pomocí bóží a kotoučovejch brzd jsem z toho vyváz nezraněn. Půl cesty bylo světlo, pak se setmělo a jel jsem při lampě.

Asi pět kilometrů před plánovaným cílem, to bylo deset večer, jsem projížděl podél kanálu a dorazil do vesnice s poetickým názvem Faquez. Podle instrukce mapy jsem odbočil na západ, vyšplhal do kopce a narazil do moc hezký kaple La Chapelle De Verre. Bylo tam parkoviště, lavička, posekaná... travička to nebyla, byly tam kopřivy, ale posekaný byly dostatečně na krátko. Povečeřel jsem salámu a už se mi nikam nechtělo, měl jsem v nohách víc než 43 kiláků.

Převlík jsem si zpocený tričko za suchý vlněný, ponožky taktéž, navrch čepici a mikinu, zapad do Brnčova letního spacáku, utemoval vše co šlo a jal se střídavě odpočívat, střídavě klepat kosu. Takticky jsem si dal pod hlavu boty, zajedno aby mi do nich nerosilo a zadruhé je to silnej uspávací prostředek. Google počasí říkalo "4 degrees, feels like 3; 93% humidity".  No vlhkosti bylo požehnaně, už po půlnoci jsem měl spacák solidně mokrej a nad ránem se všude vůkol i na mě začala dělat jinovatka. Doklepal jsem to do půl pátý, pak jsem jak Jura vyskočil, bleskově sbalil vše ještě dřív, než mi prokřehnou ruce, kous do salámu a vyrazil. Včerejší etapa kolem kanálu mě nadchla, protože byla po rovince a docela solidní povrch, takže jsem se jal jet podél kanálu na sever směr centrum Bruselu. Kanál má ale taky nevýhodu, že se z něj valila mračna huuuustý mlhy, která nejen že ztěžovala viditelnost, ale namrzala mi na ruce. Nakonec jsem to pořešil tím, že jsem si na ně natáh včerejší ponožky, ale vzhledem k absenci díry na palec jsem ztratil možnost brzdit, řadit a vlastně i efektivně držet řidítka. Protože cesta byla rovná a hladká, držení nebylo třeba, tak jsem si ruce strčil do podpaží a vydržel takhle asi 4 km, dokud mi nerozmrzly.

Začínalo pomalu svítat a bylo krásně, nikde živáčka, v kanálu skákaly ryby nad hladinu. Asi zkoušely, jestli už se jim netransformovaly ploutve na křídla a žábry na plíce, jak jim to slíbil pan Darwin, když tadyk chodil zamlada na rande.

Kanálová stezka měla pokračovat nepřerušeně až do Anderlechtu, což jak jsem zjistil je čtvrť Bruselu a né samostatný město, přece. Belgičtí soudruzi využívají jarní bezsrážkové počasí a možná i zombie-apokalyptická regulační opatření k tomu, aby na stezce vybudovali nový povrch.

Zřejmě za tímto účelem se přede mnou najednou objevila značka zákazu vjezdu a slepý ulice, ale protože Mapy.cz trvaly na tom, že můžu jet dál, jel jsem. Po levé straně kanál, po pravé koridor vysokorychlostní železnice, byl jsem tak trochu v pasti, ale říkal jsem si, dobře, až narazím na nějakou stavbu, uvidí se. Nakonec jsem vskutku narazil na pár set metrů odbagrovaného povrchu, ale nic, s čím by si horák neporadil. Horší to bylo dál, to už jsem byl určitě víc než 5 kilometrů od té nešťastné cedule se zákazem vjezdu/slepotou. Přede mnou byla brána umně zbudovaná z Betafence, to je ten přenosnej plot, co se za normálních okolností dá rozebrat, otevřít a zas zavřít. Jenže ti parchanti to spojili řetězama se zámkama a taktéž nafest připevnili k trvalým podélným plotům.

Abych to zkrátil, zpátky se mi nechtělo a bylo zřejmý, že za bránou už je zas normální silnice, takže jsem se jal konat. S nemalým vypětím jsem patku jednoho dílu plotu zved na druhou, čímž vznikla asi 20cm mezera nad odfrézovanou vozovkou.

Tou mezerou jsem protáh kolo tak, že jsem nejdřív musel odmontovat přední, prohodit ho, pak zbytek kola stylem ježek z klece ven a nakonec jsem s velkou slávou přelez sám, tentokrát pohodlně vrchem. Za bránou jsem kolo zas smontoval a s lehkým pohvizdováním uháněl dál. Je fakt, že bylo zadělaný jak jetel, ale lehčí ho umejt než si zajet 10+ km buhvíkudy.

Za chvilku už jsem byl v Anderlechtu, ale zadek už mě bolel moc na to, abych hledal svatostánek místního královského fotbalového klubu. Projížděl jsem uličkama s úžasnou atmosférou tvořenou částečně tím, že tam nebylo živý duše, částečně tím, že Anderlecht je zřejmě takový malý New York, tedy z pohledu tavicího kotle přistěhovalectví. Jel jsem kolem krámků a rumunskými a jinak divnými potravinami, další obchody nabízely třeba speciální africké účesy a buhví co všechno vlastně. Moooc pěkný to tam bylo. A to byl zrovna ten čas valit domů.

Jo, a kdo je Markéta "Peggy" Marvanová. To si najděte sami.

V Belgii maj psí maso...

A je v akci! 😂🤣

Tervuren check in

Přesně po měsíci vegetění "na chatě" v Jestřábce jsme se vrátili "domů" do Tervu.

V Jestřábce vo nás všickní báječně pečovali, takže jsem přibral dvě kilča, ale nakonec nás dostala realita podnebí, neboť jsme přijeli vybaveni na mínus pět a následně se udělalo plus dvacet, slunečno. Jediný oblečení k dostání široko daleko bylo z Tesca, nic proti, vlastně docela ujde, a taky z krabice na půdě. V krabici jsem měl spoustu vynikajících kousků, jako třeba retro modrou teplákovou soupravu, kterou s hrdostí nosil již otec revoluce Kim Ir Sen.

Sbalili jsme, co se do Lexusáka vešlo, tj. absolutní minimum, a vyrazili s rychlou brzce-ranní zastávkou na Kladně, rozloučit se a nafasovat "s sebáky", rozumějte cestovní řízečky. Babička Marcelka přidala ještě čerstvě upečený buchty, kterejmažto jsem se snažil uplatit jinak vždy hladové členy Celní stráže, ale nevzali si. Dobře tak, aspoň neubylo té dobroty.

Cesta probíhala dle očekávání bez komplikací vyjma toho, že se mi za hranicema zachtělo spát, tak jsem předal volant Dádě a zalomil to. Po hoďce jsem se vzbudil a koukám na displeji: průměrná rychlost od rozjezdu 146 km/h; teď už chápu, proč cesta trvala takovou chvilku.

Němci zřejmě žijou svobodnej život, žádný kontroly na žádnejch hranicích, a i aut na dálnicích bylo celkem pár. Nizozemci taky žádný kontroly nepáchaj, jenom bojujou s virem záhadným způsobem a to tak, že omezujou rychlost na dálnici na 100 km/h, což každýho tak otráví, že rači zůstane doma a nikam nejezdí. Pročež nizozemský dálnice byly koloprázdný.

Belgičani, tentokrát výjimečně s rukavicema, Žílo, na hranici kontrolujou, ale laxně; ani doklady vidět nechtěli, jen prej kampa jsme se vydali, a my že domů, to funguje na všechny pohraničníky univerzálně.

Baráček jsme našli v pořádku, jenom teplá voda trochu smrděla, než se odpustila, takže jsem se šel sprchovat první, u mě se to prej ani nepozná, ha ha.

Tradičně jsem vyrobil seznam, co chci krom práce do práce udělat nejdřív. První krok byl opravit sekačku, která po sezóně stávkovala. Před měsícem jsem kolem ní tancoval pár dní, čistil svíčku, vysoušel karbec, prostě divy. Ale zjevně stačilo jen počkat na zahájení oficiální sekací sezóny; sekačka dostala bezdrátový pokyn z centrály a včera najela na první potažení. Akurát že byla neděle, tak jsem jí zas honem chcíp, aby na mě nevyběh soused Erik jako posledně.

Místo toho jsem šel umejt Dády kolo, abych se moh ráno projet. Jenže ouha, všim jsem si, že zadní plášť je prořízlej po již dávném karambolu vo ostrej betonovej obrubník a leze z něj duše. Pročež jsem vobjednal novej a nejčko mám už druhý kolo ze dvou nepojízdný v rozdělaném stavu, čekající na díly či odpornější servis, než co doma v garáži zvládnu.

Dneska je pondělí, to už se bordel dělat smí, takže jsem se s velkým gustem pustil do trávníku. Tráva je po deštivém začátku jara asi po kolena... tedy po kolena dvoletýho dítěte, ale zoufale hustá. V praxi to vypadá tak, že ujedu cca 50 metrů a pak jdu na 100metrovou prochajdu ke plotu na kompost vysypat plnej koš. Ale těšil jsem se na to už zhruba od Náchoda, takže si to užívám. A když jsem si to dost vynaužíval, zabalil jsem to s odůvodněním, že pro zachování hmyzí biodiverzity je potřeba ponechat části zahrady v permakulturním porostu, taktéž sloužícím jako mantinely jinak pečlivě vysekaného kurtu na badminton.

Dáda se stavila v Lidlu a přinesla krásnej hlávkovej salát. Díky předchozímu nájezdu na Globus Černý Most máme i flák špeku, a proto nastal čas zahájit sezónu slimákovejch salátů. Můžu prohlásit, že napoprvý to bylo jedlý, i tady je ale co zlepšovat (příště více toho špeku, mladíku).

Zpátky k seznamu, zejtra se chystáme namontovat sprchovací zástěnu nad vanu, bo ta předchozí se jaksi uvolnila z pantů a rozpadla na přesně tři milióny, dvě stě pět tisíc, třista třicet čtyři super ostrejch kousků, z nichž pouze dva způsobily Dádě krvácející zranění. Uvidíme, na kolik se rozpadne tahle nová, až nám vyklouzne při montáži z ruky. Vaše tipy přijímá sázková kancelář Chance a na regulárnost soutěže dohlédne komise složená z pěti nezávislých krvácejících odborníků.