Fčera, dnes a zítra

Fčera jsem se byl proplavat, projet a proběhnout s pár kámošema v Pardubkách. Bylo nás 191. Skončil jsem 60tej. V kategorii 23tí. Od loňska, pokud to jde srovnávat, jsem se zlepšil o 8 minut, z 1:36 na 1:28, asi nový kola udělala divy. Ještě uvidím, až budou ofiko výsledky, jak dopadly jednotl. disciplíny (takzvané "splity"), ale na každej pád jsem maaaaximálně spokojenej.

Zkouk jsem taky start závodu malinkatejch špuntů. Panečku, těm bych nestačil, jsou to úplný maniaci.

 

Dneska jsem se cítil fajně, tak jsem jel ráno na bazén. Zavřeno, zotavujou se z prázdnin. Tak jsem zaplaval ve Veltrubáku, to byla romantika jak prase, tma, déšť, nikde ani rybaříčka. Prima. Odpolko jsem se ještě šel proběhnout. Na čtrnáctém kilometru jsem potkal holku na kole. Vypadala jako Barča Žilkojc, ale kolo měla jiný*. A smála se mi. Už vím proč. To červený vpravo není vod melounu, to je z mý au au fňuk fňuk bradavky odřený.

Teď se natírám Bepanthenem a je mi fajn.

* Aktualizace 5.9.2018 - Asi to byla Barča, prej jezdí na bráchovém kole. Ale jestli se mi smála nebo se na mě usmála, to se musím eště zeptat.

 

Life is good.

Vypadá úžasně.

Děkuji mamince, že se uzdravila a umožnila mi naplnit dohodu s Karmou. Děkuji rodinnému rozpočtovému výboru, že akceptoval takový výdaj. A děkuji soudruhům z Čínské lidové republiky, že mi vyrobili a poslali excelentní karbonový kola za zlomek ceny, za kterou je prodávaj čeští vydřiduši.

Neděkuju českému státu, že si přirazil importní clo a ještě daň z přidané hodnoty, protože je nehoráznost nárokovat daň na hodnotě která nebyla přidána žádným přispěním našeho státu. Je to prachsprostá zlodějna. Ale jsem rád, že jsem pomocí toho výpalnýho přispěl na úředníkydůchodceučitelestarosty a infrastrukturuzemědělstvíprůmyslvestátníchrukách.

Držte palce v neděli na Pardubickém TT.

Raxalpe Fotken

Konečně mi přišly z laboratoře vyvolaný fotky, tak jsem je oskenoval a uložil semka.

Raxalpe 2018 středa

Milí čtenáři si jistě vzpomenou, zanechal jsem vás v napjatém očekávání, co se dělo ve středu. Vlastně to začlo už v úterý, kdy jsem si při sestupu z Edelweisshutte šáhnul do smůly. Ačkoliv jsem jí pečlivě utřel, držela se nás celou středu dopoledne.

Jak už bylo řečeno, ráno jsem se probral po "zážitkovém spaní" a zjistil, že mám na ruce přisáté klíště. V pohodě, na to jsme přece vybavený, tak jsem otevřel lékárničku ale Jodisol nikde, nechal jsem ho totiž doma. Takže jsem na sebe natáh kraťasy, políbil ženu a že sjedu dolů do Puchbergu do lékárny a hned budu zpátky. Taky se mi chtělo trochu, víteco, kadit, ale říkal jsem si, že klíště má přednost.

Sjížděl jsem šotolinovou cestou plnou výmolů, po které jsem ještě nikdy nejel (dosud jsme přijížděli a odjížděli na druhou stranu) a říkal jsem si, tyjo, tohle nedám. Přišla nutnost překročit potok, říkal jsem si tyjo, tohle rozhodně nedám. A když jsem měl před sebou stometrové klesání bezmála 90°, už jsem si zoufal, ale snažil jsem se uklidnit se, protože jiná možnost asi nebyla, obrátit a vracet se nemožno. V nejhorším se objevil asfalt a pak krásná rovná cestička mezi loukama a už jsem byl v Puchberku.

Googlemapy říkaly, že v Puchbergu je lékárna. Hm, byla, ale v ordinace nějaký doktorky co měla zrovna dovolenou. Tak jsem si říkal, zkusím nějakej supermarket, třeba Billa je tu kousek. Hm, taky zavříno, divný, je přece středa, ne? Jel jsem dál směrem na Neunkirchen, další lékárna, normálně by měla mít otevřeno ale roleta stažená. To už mi bylo divný. Volal jsem D., aby neměla starost, ale kromě starosti neměla ani signál. Naštěstí mě napadlo zavolat jí přes WhatsUp a informovat jí o stavu. Jel jsem k další lékárně, co radily Googlemapy, a tam jsem měl naštěstí kliku. Stará paní lékárnice mi sice nerozuměla a nejdřív mi cpala nějaký přípravky proti svědění, ale pak jsme se domluvili na desinfekction a něco mi prodala. Zastříkal jsem okamžitě klíště, musel jsem použít zrcátko od auta, abych na něj viděl, protože bylo na ruce na tricepsu, zezadu, a modlil jsem se, aby nebylo moc infikovaný. Pak jsem cinknul Dádě, která mezitím zjistila, že Rakušáci maj nějakej národní svátek Nanebevzetí panny Marie Sklodowské Currie a proto je všude zavřeno.

Jel jsem domů, už ne brutál offroadem ale okolo hory, asi hodinku nebo tak. Když jsem dorazil, uvařil si kafe a Dáda z koupelny povídá "a doprdele". Abych to zkrátil, dostala to o týden dřív než čekala a neměla s sebou skoro nic použitelného, takže jsme do konce dne sjížděli všechny otevřený benzínový pumpy a sháněli něco, cokoliv. Dáda na benzínkách objevila pár vpravdě archivních značek a modelů, co se už deset let nevyráběj, ale vcelku nic použitelnýho pro její potřeby. A víte, kde jsme nakonec uspěli? V lékárně u mojí staré známé staré paní, která z nejvrchnějšího šuplíku v horním regálu vyštrachala prima hygienický materiál pro dámy středního věku trpící lehkou inkontinencí.

Ve čtvrtek ráno jsme samozřejmě už normálně nakoupili a šli konečně lézt ty feraty, co jsou jima Raxy tak vyhlášený.

Raxalpe 2018 den 2 - úterý

Plán na úterý byl vyběhnout si na kopec k chatě Edelweis. Počítal jsem s tím, že bude lejt, takže jsem plánování nijak nepřeháněl a v podstatě jsem to nechal otevřený.

Realita úterý byla, že jsme opravdu vyšli na kopec na chatu Edelweis. Po cestě začlo pršet podle plánu, ale eště jsme došli relativně sušší, dali s zmrzlej koláč a kafe z automatu, obojí za strašlivou raketu od protivnýho tlusťocha. Hm. Přemýšleli jsme, co dál, a Lenora nám našeptala, že bychom třeba mohli sjet lanovkou do údolí do městečka Losenheim, odtamtud zajít do města Puchberg již zmiňovaném v předchozím postu a zpět do kopce na naší chatu Mama Auvajs.

Lanovka dolů byla prima, i když lilo, protože nebyla až taková kosa a pod pončama bylo i sucho. Lanovka byla vypnutá, ale pán nám jí s radostí a vidinou výdělku pustil, což nás potěšilo.

Dole se nám šlo báječně, po rovince, kolem hradu, mezi zahradama a tak, ani mi nevadilo, že mám na noze puchejř. Přece jsme šli do Puchbergu, tak mi to přišlo takové příhodné. V Puchbergu jsme našli prima hospu, dal jsem si lišky na smetaně s knedlíkem (to byla šťastná náhodná volba, vůbec jsem netušil, co si dávám, stejně dobře to moh bejt kaviár se šlehačkou). Dáda měla pečený maso a brambory. S jedním pivkem pro každého to vytvořilo skvělou kombinaci. A opět se ozvala Lenora. Povídá:"co byste se plahočili nahorů na chatu, zaplaťe si lístky na zubačku Salamanderbahn, vona vás tam vodveze bez námahy...". Ovlivnění pivem řekli jsme si, proč ne. Akorát jsme přišli na nádraží když Salamander vyrážel, naskočili jsme a jeli. Měli jsme namířeno k předposlední stanici Baumgartner, odkud podle mapy měla jít cesta po vrstevnici na Edelweis k protivnýmu tlusťochovi a dál dolů, tam už jsme to znali.

Jééénže když jsme vystoupili na Baumgartneru ze Salamandra, eště jsme si dali meruňkové Buchteln a pak už jsem slyšel Lenořin smích, když jsme si na ceduli přečetli, že ta pohodová vrstevnicová cestička na Edelweis bude trvat 4 hodiny! Už byly dvě odpoledne, morálka taknějak nevysoko, furt eště poprchávalo a nás čekal 4hodinový pochod na Edelweis a pak eště hodina dolů na Mama Auvajs. Ale furt jsem si říkal, to bude pohoda, dvouproudová dálnice, sypaná štěrkem, po ní pojede horal v 4x4, veme nás a nabídne nám Snickersku. A kulový, cesta byla brutál, přes kořeny, prudký klesání a prudký stoupání, měli jsme toho plnej knedlík. Ale protože jsme dobrej team... houby, protože Dáda je drsná žena, nepřipustila žádné fňukání a mašírovala nadšeně přes hory i údolí, takže jsme k Edelweisu dorazili skoro o hodinku dřív, než byl plán ministerstva turismu svobodné republiky Rakousko.

Dva velká Rádlery z Almdudleru a ležáku v poměru 1:2, sice už né od protivného tlusťocha ale od příjemné tlusťošky a furt za strašlivou raketu, nám doplnily tekutiny, energii i morál a domů už jsme to nějak doklepali.

Svalil jsem se do postele v půl devátý a spal a spal. Ráno v šest jsem se vzbudil, zkontroloval že svět se furt točí a spal dál. V sedm jsem se vzbudil a oznámil jsem Dádě, že pro dnešek plánuju zážitkové spaní, což kvitovala s povděkem a se smíchem, a spal jsem až do osmi. A pak jsem si všim, že mám na ruce přisátý klíště. A vo tom zase příště.

Teď nějaký ty fotky zas. Časově jsou obráceně, začínají od večeře, konkrétně od Babišova salámu se čtyřma vajíčkama, mňam.

Raxalpe 2018 den první - pondělí

V pondělí jsme si chtěli dát na rozchození něco lehčího, tak jsem zvolil prochajdu soutěskou od chaty Weichtalhaus nahoru podél potoka Weichtalbach a dále na horu Turmstein, kde je chata Keinthalerhütte. Takže jsme museli sjet dlouhou umlajtovou cestou na silnici, po silnici asi půlhoďku k Weichtalhausu a tam jsme vyrazili.

Tradičně jsem předpokládal tak hodinovou prochajdu "od hospy k hospě", ale jak se ukázalo, soutěska je jedna z nejdelších v alpách, takže zdolat jí nám trvalo skoro celý dopoledne. Bylo tam chladno, vlhko a stín, což v jinak rozpáleném dni bylo super, takže jsme si nestěžovali a šlapali. Taky tam byly asi tři žebříčky a něco přelezů přes balvany, chlapcům našim jistě by se líbilo.

V tomto místě musím udělat malou odbočku: v Irsku jsem dodělal svoje předchozí boty a hodil jsem je tam slavnostně do popelnice, takže semka do Rakouska jsem si vzal nový Adidas Terrex s nějakou tou protivodní membránou. A musím říct, že i když jsme celý dopoledne šli korytem potoka, nohy zůstaly v suchu. Může být, že na tom má jistý podíl i to, že v korytu potoka netekla vůbec žádná voda, protože podobně jako v Jestřabí Lhotě panuje i v těchto končinách poměrně velké sucho.

 

Vylezlivši ze soutěsky, přemýšleli jsme, jestli jít dolů nebo spíš na zteč na Turmstein, tj. k bližší hospodě. Zvolili jsme hospodu... a nebyla to dobrá volba. Museli jsme vyběhnout ještě asi 300 výškových metrů, abychom naznali, že hospa je zavřená a otvírá se jenom o víkendech.

Aspoň jsem hnedle za hospodou objevil zajímavou feratu, kterou jsme nelezli, protože jsme neměli jistící tentononc, i když pak doma jsem si ověřil, že se to dalo i bez tentononců.



Cesta zpět byla únavná, nožičky vod novejch bot bolely, kolínka bolela z neustálého klesání, ale nálada v teamu byla dobrá, protože jsme furt mysleli na ty naše dětišky, japa se maj a tak. Nakonec jsme, úplně vyřízení, dobelhali zpátky k Weichtalhausu, kde jsme si dali halušky s uzeným a se sýrem a pivo. Do mě ty halušky nějak nelezly, tak jsem je v nestřežený okamžik shrnul do krabičky a vyrobil jsem si výživnou večeřosnídani. A jak už čtenáři správně předpokládají, pak jsem se odvalil do auta, kde jsem během deseti sekund usnul. Dáda si četla u potoka a za půlhoďku jsme se mohli zvesela vydat směr domov, ucaprtaní k smrti. To jsme ještě netušili, co nám osud přichystá na úterý.

Pár pondělních fotek.