Realita úterý byla, že jsme opravdu vyšli na kopec na chatu Edelweis. Po cestě začlo pršet podle plánu, ale eště jsme došli relativně sušší, dali s zmrzlej koláč a kafe z automatu, obojí za strašlivou raketu od protivnýho tlusťocha. Hm. Přemýšleli jsme, co dál, a Lenora nám našeptala, že bychom třeba mohli sjet lanovkou do údolí do městečka Losenheim, odtamtud zajít do města Puchberg již zmiňovaném v předchozím postu a zpět do kopce na naší chatu Mama Auvajs.
Lanovka dolů byla prima, i když lilo, protože nebyla až taková kosa a pod pončama bylo i sucho. Lanovka byla vypnutá, ale pán nám jí s radostí a vidinou výdělku pustil, což nás potěšilo.
Dole se nám šlo báječně, po rovince, kolem hradu, mezi zahradama a tak, ani mi nevadilo, že mám na noze puchejř. Přece jsme šli do Puchbergu, tak mi to přišlo takové příhodné. V Puchbergu jsme našli prima hospu, dal jsem si lišky na smetaně s knedlíkem (to byla šťastná náhodná volba, vůbec jsem netušil, co si dávám, stejně dobře to moh bejt kaviár se šlehačkou). Dáda měla pečený maso a brambory. S jedním pivkem pro každého to vytvořilo skvělou kombinaci. A opět se ozvala Lenora. Povídá:"co byste se plahočili nahorů na chatu, zaplaťe si lístky na zubačku Salamanderbahn, vona vás tam vodveze bez námahy...". Ovlivnění pivem řekli jsme si, proč ne. Akorát jsme přišli na nádraží když Salamander vyrážel, naskočili jsme a jeli. Měli jsme namířeno k předposlední stanici Baumgartner, odkud podle mapy měla jít cesta po vrstevnici na Edelweis k protivnýmu tlusťochovi a dál dolů, tam už jsme to znali.
Jééénže když jsme vystoupili na Baumgartneru ze Salamandra, eště jsme si dali meruňkové Buchteln a pak už jsem slyšel Lenořin smích, když jsme si na ceduli přečetli, že ta pohodová vrstevnicová cestička na Edelweis bude trvat 4 hodiny! Už byly dvě odpoledne, morálka taknějak nevysoko, furt eště poprchávalo a nás čekal 4hodinový pochod na Edelweis a pak eště hodina dolů na Mama Auvajs. Ale furt jsem si říkal, to bude pohoda, dvouproudová dálnice, sypaná štěrkem, po ní pojede horal v 4x4, veme nás a nabídne nám Snickersku. A kulový, cesta byla brutál, přes kořeny, prudký klesání a prudký stoupání, měli jsme toho plnej knedlík. Ale protože jsme dobrej team... houby, protože Dáda je drsná žena, nepřipustila žádné fňukání a mašírovala nadšeně přes hory i údolí, takže jsme k Edelweisu dorazili skoro o hodinku dřív, než byl plán ministerstva turismu svobodné republiky Rakousko.
Dva velká Rádlery z Almdudleru a ležáku v poměru 1:2, sice už né od protivného tlusťocha ale od příjemné tlusťošky a furt za strašlivou raketu, nám doplnily tekutiny, energii i morál a domů už jsme to nějak doklepali.
Svalil jsem se do postele v půl devátý a spal a spal. Ráno v šest jsem se vzbudil, zkontroloval že svět se furt točí a spal dál. V sedm jsem se vzbudil a oznámil jsem Dádě, že pro dnešek plánuju zážitkové spaní, což kvitovala s povděkem a se smíchem, a spal jsem až do osmi. A pak jsem si všim, že mám na ruce přisátý klíště. A vo tom zase příště.
Teď nějaký ty fotky zas. Časově jsou obráceně, začínají od večeře, konkrétně od Babišova salámu se čtyřma vajíčkama, mňam.
Žádné komentáře:
Okomentovat