Raxalpe 2018 den první - pondělí

V pondělí jsme si chtěli dát na rozchození něco lehčího, tak jsem zvolil prochajdu soutěskou od chaty Weichtalhaus nahoru podél potoka Weichtalbach a dále na horu Turmstein, kde je chata Keinthalerhütte. Takže jsme museli sjet dlouhou umlajtovou cestou na silnici, po silnici asi půlhoďku k Weichtalhausu a tam jsme vyrazili.

Tradičně jsem předpokládal tak hodinovou prochajdu "od hospy k hospě", ale jak se ukázalo, soutěska je jedna z nejdelších v alpách, takže zdolat jí nám trvalo skoro celý dopoledne. Bylo tam chladno, vlhko a stín, což v jinak rozpáleném dni bylo super, takže jsme si nestěžovali a šlapali. Taky tam byly asi tři žebříčky a něco přelezů přes balvany, chlapcům našim jistě by se líbilo.

V tomto místě musím udělat malou odbočku: v Irsku jsem dodělal svoje předchozí boty a hodil jsem je tam slavnostně do popelnice, takže semka do Rakouska jsem si vzal nový Adidas Terrex s nějakou tou protivodní membránou. A musím říct, že i když jsme celý dopoledne šli korytem potoka, nohy zůstaly v suchu. Může být, že na tom má jistý podíl i to, že v korytu potoka netekla vůbec žádná voda, protože podobně jako v Jestřabí Lhotě panuje i v těchto končinách poměrně velké sucho.

 

Vylezlivši ze soutěsky, přemýšleli jsme, jestli jít dolů nebo spíš na zteč na Turmstein, tj. k bližší hospodě. Zvolili jsme hospodu... a nebyla to dobrá volba. Museli jsme vyběhnout ještě asi 300 výškových metrů, abychom naznali, že hospa je zavřená a otvírá se jenom o víkendech.

Aspoň jsem hnedle za hospodou objevil zajímavou feratu, kterou jsme nelezli, protože jsme neměli jistící tentononc, i když pak doma jsem si ověřil, že se to dalo i bez tentononců.



Cesta zpět byla únavná, nožičky vod novejch bot bolely, kolínka bolela z neustálého klesání, ale nálada v teamu byla dobrá, protože jsme furt mysleli na ty naše dětišky, japa se maj a tak. Nakonec jsme, úplně vyřízení, dobelhali zpátky k Weichtalhausu, kde jsme si dali halušky s uzeným a se sýrem a pivo. Do mě ty halušky nějak nelezly, tak jsem je v nestřežený okamžik shrnul do krabičky a vyrobil jsem si výživnou večeřosnídani. A jak už čtenáři správně předpokládají, pak jsem se odvalil do auta, kde jsem během deseti sekund usnul. Dáda si četla u potoka a za půlhoďku jsme se mohli zvesela vydat směr domov, ucaprtaní k smrti. To jsme ještě netušili, co nám osud přichystá na úterý.

Pár pondělních fotek.