Milí čtenáři si jistě vzpomenou, zanechal jsem vás v napjatém očekávání, co se dělo ve středu. Vlastně to začlo už v úterý, kdy jsem si při sestupu z Edelweisshutte šáhnul do smůly. Ačkoliv jsem jí pečlivě utřel, držela se nás celou středu dopoledne.
Jak už bylo řečeno, ráno jsem se probral po "zážitkovém spaní" a zjistil, že mám na ruce přisáté klíště. V pohodě, na to jsme přece vybavený, tak jsem otevřel lékárničku ale Jodisol nikde, nechal jsem ho totiž doma. Takže jsem na sebe natáh kraťasy, políbil ženu a že sjedu dolů do Puchbergu do lékárny a hned budu zpátky. Taky se mi chtělo trochu, víteco, kadit, ale říkal jsem si, že klíště má přednost.
Sjížděl jsem šotolinovou cestou plnou výmolů, po které jsem ještě nikdy nejel (dosud jsme přijížděli a odjížděli na druhou stranu) a říkal jsem si, tyjo, tohle nedám. Přišla nutnost překročit potok, říkal jsem si tyjo, tohle rozhodně nedám. A když jsem měl před sebou stometrové klesání bezmála 90°, už jsem si zoufal, ale snažil jsem se uklidnit se, protože jiná možnost asi nebyla, obrátit a vracet se nemožno. V nejhorším se objevil asfalt a pak krásná rovná cestička mezi loukama a už jsem byl v Puchberku.
Googlemapy říkaly, že v Puchbergu je lékárna. Hm, byla, ale v ordinace nějaký doktorky co měla zrovna dovolenou. Tak jsem si říkal, zkusím nějakej supermarket, třeba Billa je tu kousek. Hm, taky zavříno, divný, je přece středa, ne? Jel jsem dál směrem na Neunkirchen, další lékárna, normálně by měla mít otevřeno ale roleta stažená. To už mi bylo divný. Volal jsem D., aby neměla starost, ale kromě starosti neměla ani signál. Naštěstí mě napadlo zavolat jí přes WhatsUp a informovat jí o stavu. Jel jsem k další lékárně, co radily Googlemapy, a tam jsem měl naštěstí kliku. Stará paní lékárnice mi sice nerozuměla a nejdřív mi cpala nějaký přípravky proti svědění, ale pak jsme se domluvili na desinfekction a něco mi prodala. Zastříkal jsem okamžitě klíště, musel jsem použít zrcátko od auta, abych na něj viděl, protože bylo na ruce na tricepsu, zezadu, a modlil jsem se, aby nebylo moc infikovaný. Pak jsem cinknul Dádě, která mezitím zjistila, že Rakušáci maj nějakej národní svátek Nanebevzetí panny Marie Sklodowské Currie a proto je všude zavřeno.
Jel jsem domů, už ne brutál offroadem ale okolo hory, asi hodinku nebo tak. Když jsem dorazil, uvařil si kafe a Dáda z koupelny povídá "a doprdele". Abych to zkrátil, dostala to o týden dřív než čekala a neměla s sebou skoro nic použitelného, takže jsme do konce dne sjížděli všechny otevřený benzínový pumpy a sháněli něco, cokoliv. Dáda na benzínkách objevila pár vpravdě archivních značek a modelů, co se už deset let nevyráběj, ale vcelku nic použitelnýho pro její potřeby. A víte, kde jsme nakonec uspěli? V lékárně u mojí staré známé staré paní, která z nejvrchnějšího šuplíku v horním regálu vyštrachala prima hygienický materiál pro dámy středního věku trpící lehkou inkontinencí.
Ve čtvrtek ráno jsme samozřejmě už normálně nakoupili a šli konečně lézt ty feraty, co jsou jima Raxy tak vyhlášený.
Žádné komentáře:
Okomentovat