Neschovávej se za ženskou, srabe!

"Kde jsou moje blatníky?", ptal jsem se předevčírem na poště. Marně, pošťák, co mi je měl doručit, ale nezastihl (belgická pošta s českou asi sdílejí stejné best practices), je měl furt na korbě svého náklaďáčku. Až včera se podařilo je konečně vyzvednout. Paní úřednice dokonce vyslovila moje jméno i příjmení správně, za což si ode mne vysloužila obdivnou poznámku.

Ačkoli zakoupené v německém e-shopu, blatníky jsou ve skutečnosti produkt z Belgie. Kdo jiný už by měl vědět, jak je správně udělat, že?

Vrhnul jsem se na ně a namontoval je. Oproti těm předchozím, který jsem musel všelijak ohýbat a přesvědčovat, to šlo přímo pohádkově. A výsledek? Sluší jí to, mojí staré Meridě.

Akorát už nebudu mít lehký, polozávodní kolo, alébrž zaprděný starousedlický kolo na ježdění do práce a do hospody. :-)

Ale s tím se dá žít.

A děkuji tímto rodičům za prima dárek k narozkám!

Krize vodní

Nebývalé sucho sužuje Belgii. Nepršelo již bezmála 24 hodin. Hladina spodních vod klesla na historická minima, měření ve studních ukazují jen necelých 35 metrů.

V naší ulici, kde se donedávna proháněli pulci a ohrožení čolci, je pusto, neozve se ani kváknutí, ani šplouch. Už nepamatuju, kdy nám do okna naposledy naboural kapr. Sousedka, místní starousedlice, zahájila šamanské obřady a prosí bohy (ty s protivy kostěnejma brejlema) o trochu vláhy na její záhonky s rýží. Nadává u toho na globální změny klimatu, viní z nich nadnárodní korporace a Grétě do Švédska posílá sošku taťky Šmouly vyrobenou z čokolády Neuhaus.

Lidé chodí po ulicích polonazí poté, co odložili gumové pláště a holiny, jiných úborů nemaje. Mě teprve dneska přišly z německého eshopu blatníky, přemýšlím, jestli je nevrátit do obchodu. Po cestě do práce se začínám vyhýbat loužím, poprvé v historii jdou objet. Toyota, stejně jako další významní importéři, stahují do servisů auta, která měla z výroby trvale zapnuté stěrače, a přeprogramovávají je na manuální ovládání.

Klukům na hřišti nepřirozeně odskakuje míč. Naši chlapci jsou ve výhodě, ještě si pamatují, jak se v Čechách hrávalo se suchým.

V garáži musím doplňovat louži na podlaze z kohoutku.

V práci produktivita klesá na historická minima, zaměstnanci místo práce chodí ven zírat na oblohu, kroutíce hlavami.

Organizátoři sobotního závodu The Canal Run uvažují o zrušení kvůli nepříznivému počasí. Na své facebookové stránce pro jistotu uveřejnili následující varování:

Tak nám s Marťasem pozejtří držte palce, ať to nějak dáme. Prej budou posíleny občerstvovací stanice z žádné na dvě.

Ráno s Dádou

Asi v sobotu, jo, jak jsme vstávali na to dobrovolničení, Dáda ještě z pod peřiny povídá:

"Já budu vstávat až za chvilku. Zrovna se mi zdá, jak ti klaun na oslavě dává pokutu 300 dolarů za to, žes před dětma mluvil sprostě."

Já jí miluju...

Happy Dussehra!

Hapi Dašera, říkal dneska Ankit, když přišel do práce.

Dneska začíná v Indii svátek Dussehra, kterej oslavuje vítězství dobra nad zlem. Dobro vidíte jako boha jménem Rama, frajera v růžovejch kalhotách na obrázku vlevo, kterej po desetidenním boji porazil a zabil zlýho boha s deseti hlavama (dus je deset, sehra je zabít) a pak se vydal na cestu domů.

Takže to vítězství, to máme první svátek, první oslavu. Pak šel Rama domů a až tam dorazí, což potrvá dvacet dní, bude další svátek Diwali, festival světel. Juchů, je dobré být Indem a je dobré mít hromadu bohů. Některý z bohů jsou dokonce holky, tož, za mě palec nahorů.

Zato Belgičani, ti furt jen makaj a boha maj jedinýho, nudnýho protivu s kulatejma brejlema a vlasama nakrátko.

Cítíme se... pondělně

V sobotu odpolko mi bylo jasný, že drak se probouzí a že si to v následujících dnech slíznu. Ještě celkem úspěšně jsme s rodinkou jeli na výlet tramvají skrz centrum (do sportu koupit Marťasovi kopačky), i když cestu tramvají už jsem prospal. Neděle ušla, protože po běhání jsem se moh válet na gauči a čučet do krbu, ale bylo mi jasný, že i drak jenom nabírá sílu.

Dneska máme pondělí, hlava začíná bolet odzadu. To bude dlouhej den a dlouhej tejden.

Ale hlava-nehlava, ráno jsem se famfárově projel na Dádině horáku! Auta stála v masivních zácpách a já jel kolem po stezce či chodníku, usmívaje se mentálně. Nemít uši, vobesměju si hlavu dokolečka. Už se těším na cestu zpět domů.

Teďka čekám na schůzku, co má začít za dvacet minut, už málo času na to abych začal něco seriózně dělat; to jen aby někdo neřek, že se tadyk jentak poflakuju :-).

Zanedbával jsem poslední dobou tu meditativní knížku; jak mi bylo dobře, moc se mi nechtělo s tím něco dělat. Takže je čas se k tomu vrátit. Knížka říká, mimo jiné, že nemá cenu se trápit s věcma co byly nebo co si myslíme že budou, a má se radši člověk zabývat tím, co je teď. Ale prej to nemá furt srovnávat s nějakým ideálním stavem a chtít to měnit. Knížka říká, že člověk má zaregistrovat věci a hlavně myšlenky takový, jaký jsou, a udělat hm, a nechat je bejt. A věnovat se soustředěně tomu, co opravdu dělá, třeba jezení hrozinky nebo pití čaje. Divili byste se, ale je to turecky těžký a vyžaduje to vobrovský soustředění.... soustředění na to se nesoustředit. Protože člověčí hlava přemejšlí a pak taky přemejšlí o tom, že přemejšlí (vlastně dozoruje to první přemejšlení). Ten trik je zúžit to první přemejšlení a použít k tomu to dozorovací přemejšlení a ve druhém kroku vypnout i to dozorovací přemejšlení a zůstane tam jenom ta hrozinka.

Race for The Cure

Asi víte, britská hudební scéna je v masivní krizi kvůli Brexitu a taky kvůli importu levných hudeb z Číny. Trpí i kapelka The Cure, kterou znáte třebaski díky tomuto hitu:

Proto se dobří lidé sešli a po celé kontinentální Evropě uspořádali běžecký závod na jejich podporu, nazvaný intuitivně Race for The Cure.

Nejsem sice velkej fanda a upřímně, poslední dobou mi britové nějak lezou na nervy, ale protože se běžela jenom šestka a taky Toyota team dostal slevu na vstupném, řek jsem si, že u toho nemůžu chybět.

Komplet team Toyota, 16 zaregistrovaných lidí, vidíte na fotce, eště teda Jessica, co fotila.

Totiž to bylo tak, závod se měl běžet už minulej tejden, ale protože předpověď počasí pro Brusel nebyla příznivá (NEMĚLO pršet), organizátoři závod zrušili a přisrali se k bruselskému maratónu a půlmaratónu dneska. S počasím tentokrát museli bejt spokojení, protože lilo jak z konví celej den.

Jak se ukázalo, ve startovním koridoru se shromáždilo nepěkné množství starších dam, co začínaj uvažovat o hrozbě rakoviny prsu či jinejch částí těla. Dokonce tam byl jeden frajer co měl na vobou nohách protézy, ale né takový ty péra, jak s nima člověk běhá jak s větrem o závod, normální umělý nohy.

Zeptal jsem se kolegy Bejnamina (ten vysokej brit na fotce), za kolik běhá šestku a když řek, že mezi 40 a 50 minutama, povidám Tak čau, kámo, uvidíme se až v práci.

Štěstí bylo, že paralelně s tímto hendikepovaným závodem se běžel i ostrej 6km, takzvanej minimaraton, na stejné trati. Proto jsem se já a ještě jeden týpek, co si přišel taky omylem zazávodit, utrhli z pelotonu Race for the Cure a zamíchali se mezi minimaratonisty, abychom ve finále proběhli ve fantastickém tempu 4:34 min/km. Týpek mi nadělil asi sto metrů, ale za druhýho fleka jsem byl spokojenej. I když se to jmenovalo Race, neboli závod, žádný medajle se neudělovaly, dokonce se ani ofiko neměřil čas. Ale užil jsme si to na max, počítám stejně jako všichni. Snad to těm klukům britskejm pomůže k novýmu Ferrari nebo ke zlatýmu záchodovýmu prkýnku, jako míval Pablo Escobar.

Od víkendu k víkendu

Blbej Fejsbuk, bere mi všechny myšlenky, zážitky, a na blog už se nedostává. Třeba bageta s herynkem nakládaným nakyselo, to bych tady rozmáz přes půl strany. Dobrej byl, když je hlad a v kavárně je to poslední kus jídla.

Teď je sobota ráno, brrrrzo ráno, takže mám myšlenky roztříštěné. Začíná tu bejt chladno sychravo, takže z období zmrzlin (už máme doma pana Mrožáka) se pomalu začínáme přepínat do období čajíčků, svařáčků a jabkovejch kompotů. Období skořice prostě.

Já furt lohním třezalku, má se pít dvakrát denně ale já to stíhám jen jednou. I tak je mi famfárově, nevzpomínám si, kdy mi bylo naposled blbě (ale jo, nějakej tejden a kousek to bude). Mám spády zrušit domluvenou konzultaci na kardiologii, ale to ze mě mluví zbabělost.

Do práce jsem jel dvakrát na kole tam i zpět, což je úžasné dobrodružství a logistická noční můra. Nemaje skříňky, vše vozím na chrbátě. Sprcha je v clubhouse kousek od admin budovy, takže když prší, stejně zmoknu. Ale moc si to užívám. Vrátil jsem na kolo blatníky. Ani po hodině ladění jsem je nedostal do správný pozice, buď škrábou vo pneu, nebo se pletou brzdám... voni asi nebudou ten správnej rozměr. Tak jsem objednal nový (děkuji tímto babičce a dědečkovi za dar k narozkám) a těším se, že zas budu dělat parádu.

Minulou neděli jsem měl běžet proti rakovině, ale rakovina se nějak lekla a nedostavila se, pročež běh nejdřív zrušili a poté odložili na další neděli, tj. na zejtra. Vidím to optimisticky, že tam zajedu na kole, vyzvednu si číslo, zaběhnu si 6km na pohodu a zas přijedu domů. Dáda říkala, že tam zkysnu na půl dne, tak uvidíme. Tak mi držte palec, ať do té rakoviny nenarazím, alébrž se jí kličkou vyhnu.


Pomalu ale jistě čtu Minfullness knihu. Teď mi kniha dala za úkol celej tejden jednu činnost, kterou normálně dělám úplně automaticky, dělat s plným uvědoměním a soustředěním. V nabídce byly různý pecky jako vynášení koše, nakonec jsem si vybral pití čaje, ale ještě to zvážím, protože čaj piju mj. v práci a tam na nějaké soustředění není čas, tam se muší makat :-). Když o tom tak přemejšlím, mytí a uklízení nádobí by bylo lepší kandidát.

Dneska Marťas jde na závody v přeslesním běhu, tak mu jdeme držet palec a zároveň tam trochu zadobrovolničit, tak se mějte famfárově, já se jdu oblíct.