Vejletujeme

 Já vím, že spousta lidí tohle období prožívá těžce, jsou nemocní, starají se o jiné nemocné, jsou izolovaní a prostě maj depky. My tady v Brusli máme to štěstí v neštěstí, že jsme všichni fit, podle všech ukazatelů (testy jsme neměli) už jsme všichni prošli Kóvidem a vostatním vodsud nijak pomoc nedokážem. Tak, co se dá dělat, aspoň poznáváme krásy této zajímavé země. Vezmu to opačně než chronologicky... což je retrospektivně? Tak nějak...

Minulý víkend, 7.11., jsme v pátek po práci a po škole sbalili pár fidlátek a odjeli na pobřeží, na severní stranu, blízko hranic s Nizo zemí. Bydleli jsme jednu noc v hotýlku Ter Zeale ve vesničce Westkapelle, blízko hóch nóbl turistické destinace Knokke-Heist. Na příjezdu jsme dostali inštrukce "tady je bar, normálně se tu obsluhuje, ale protože Kóvid, vemte si co chcete, zapište se a ráno se vyrovnáme". Taky snídaně se servírovala až na pokoj, no prostě veliká pohoda. Po snídani jsme vypadli a šli se zlehka projít, necelých 20 kilometrů, nejdřív na pobřeží, pak podél pobřeží na hranice k přírodnímu parku Zwin a pak eště dokola. Jako vždy, hlavní palivo na cestu byl chleba se salámem, jabka a eště jsem v drogerii Kruidvat (kurvadrát) koupil tři čokošky ve slevě. Bylo vedro, aspoň 16 stupňů, takže svlíkačka postupně až do trika a kraťasů. Ne, tentokrát jsme se v moři nekoupali, i když plavky jsem si samozřejmě vzal.

Víkend předtím, v pátek 29.10., to bylo úplně jiný dobrý drůžo. Jeli jsme autem do Arden do Houffalize, do super kempu, kterej měl otevřeno poslední den. Večer lilo, chatku nám už neprodali, tak jsme postavili stan, rozbalili spacáky, navařili na zápraží té zavřené chatky a ulehli ke spánku. Asi za minutu jsem zjistil, že do stanu pro dva se tři nevlezem, tak jsem přechrup na tom zápraží a bylo to prima. Ani Dáda moc nenadávala, i když bylo vidět, že má co říct :-). Pak ráno jsme navázali na cestu Eislek trail 100 km a pěkných 28 kilometrů se po ní prošli, podél řeky, už ani nepršelo, bláta jen minimálně, zato hub bylo nahusto. Nazpátek jsme jeli místním linkovým busem, kterej nás nechtěl vzít, protože jsme neměli lístky, který nám nechtěl prodat, protože Kóvid. Tak jsem si chtěl nechat aspoň koleno vrtat, ale jak řečeno, nakonec jsme jeli zadarmiko.

Tejden před tím byly prázdniny a dovolená. Marťas teda nezná bratra a maká ve škole jak barevnej... možná spíš jak bílej, dneska člověk vlastně neví, ale my s Brnčosem jsme si v pondělí 26.10. vyrazili jak jinak než na pobřeží, abychom následně v úterý zkusili Brnčosovu výzvu "200 km na kole za 24 hodin". Přechrupli jsme v zavřeném kempu, kterej měl tu výhodu, že byl "in the middle of nowhere" a zároveň jaksi neměl plot, ha ha. Maminka nás vybavila řízkama a salátem, takže jsme měli nabito. Druhej den jsme chtěli dát na kolech cestu od francouzských hranic k nizozemským a zpět. Prvních 100 kiláčků to bylo na pohodu, až podezřele, a po otočce se ukázalo, že nás celou dobu tlačil jižní vítr. Takže za otočkou jsme dali ještě dvacet a když se k větru přidal i déšť a nakonec tma, vyprdli jsme se na to a jeli tramvají. Fotky níže jsou taky buhvíproč retro-seřazený.

Vlastně den před tímhle výletem, v neděli 25.10.,  jsme vzali na pobřeží i naší mamku, abychom se prima prošli, vykoupali v ledovém moři a hlavně obhlídli situaci! ;-)

No a ještě ve čtvrtek předtím, to už jsem měl rozjetou dovolenou, jsem se libově projel na kole. Dal jsem si 134 kiláčků okruh zvanej GR Dijleland a bylo to skvělý, zejména teda díky tomu že okruh je pro pěší a občas tam byly nějaký ty schůdky.

No a to je prozatím vše. Zpátky v procesu, tvoření hodnot a zároveň v teple rodinného krbu, tož co může bejt lepšího! Opatrujte se, myslíme na všechny naše drahoušky.

Bikepacking trip do Namuru a Charleroi

V pátek už toho mívám obvykle víc než dost a cítím potřebu někam zdrhnout. Nejinak to bylo i minulej pátek, tak jsem sbalil pár švestiček, nahodil je na kolo a vyrazil na jih.

Když člověk začíná výlet, vždycky je reklamní počasí (tj. aspoň chvílema neprší), vítr fučí jen do zad a cesta je vždy z kopce. Proto mi to frčelo báječně a ještě než se sešeřilo, měl jsem v nohách 65 kiláčků a nalézal jsem se v turisticky známé destinaci Namur, konkrétně na vrcholu útesu, kde je neméně známá citadela. 

U citadely jsem rychle zvážil dilema, jestli upřednostnit jídlo (strašnej hlad) nebo místo na spánek (únava se vkrádala). Správně jsem zavolil druhou možnost, nasoukal do sebe na přežití čokoládovou tyčku a valil dalších deset kiláčků na jihozápad, kde mapa dávala tušit kempík. Tradičně zůstávám raději v hlubokých lesích, ale média varovala, že se blíží větrná bouře Odette (nemoh jsem si vzpomenout, tak jsem jí překřtil na Otylku, až 110km/h) a protože z Tervu víme dobře o vztahu "vítr rovná se padající větve rovná se boule na hlavě", kempík byl lepší volba, tam maj aspoň lékárničku na ty boule.

Samozřejmě jsem si hned při příjezdu k recepci uvědomil, že jsem ve Vlámsku, tj. nemůžu očekávat jiný jazyk než žabožroutštinu, ale starší pán si po chvíli nechal vysvětlit jednoduchou rovnici 1 man + 1 tent = 10 euro bez daně rovnou do kapsy, a tak jsme se snadno domluvili.

Akurát že já žádnej tent neměl, měl jsem jenom hamaku (ve vichru nepoužitelná), plachtu (ve vichru použitelná s obtížemi), nafukovačku (díky bože za ní) a tenkej spacák. Když to zkrátím, celou noc jsem přemýšlel o inzerátu Vyměním hamaku za žďárák, zn. Rychle. Ale protože jsem byl v kempu vlastně sám, nemělo cenu moc mudrovat a bylo potřeba jednat. Plachtu jsem natáh jak nízko to šlo, na jedný straně za vánoční stromek z minulýho roku, na druhý za kymácející se lavičku, z boku pak za křoví a druhým bokem zatlouct do země. S tímto setupem, jakkoli nepohodlným a v noci dvakrát upravovaným, se mi povedlo vytvořit zdání pohodlného obydlí, ve kterém šlo i uvařit a navzdory burácejícímu větru asi hodinu spát. Zbytek noci byl vyplněn, jak už bylo řečeno, pobíháním kolem, nasloucháním zvuků vyvracejících a lámajících se stromů z nedalekého lesíka, kam jsem původně plánoval zalézt kdyby kemp byl zavřenej, a masírováním zmrzlejch noh. V porovnání s opruzem, kterej zažívám běžně v práci, to bylo milá změna a relativně komfortní situace.

Jasně, že kromě větru skučení taky celou noc lilo, to asi není potřeba vysvětlovat. 

Ráno jsem vyskočil jak srnec s rozbřeskem (asi v půl osmý, haha), navařil snídaňové dobroty, užil si teplíčka v kempové umývárce a vyrazil do deště, tentokrát na západ, podél kanálu a proti větrodešti. Po cestě jsem potkal pekařství, kde měli bájo dobroty ale neměli kafe, a pak pumpu, kde měli aspoň ledový. Valil jsem to všechno v batohu a sliny mi kapaly, jak jsem se těšil, až to slupnu, jenže furt nebylo kde. Naštěstí, jak říká Žíla, fotbal je globální fenomén a tak se mi povedlo na jednom vesnickém hřišti přece jen najít kus střechy nad hlavou.

Jen terén budou mít nepřizpůsobilý až tak do května, tipuju.

Příjezd do Charleroi byl tak nějak z povinnosti, morál se vykrádal s mírou vlhkosti všude vůkol. Nastal čas ověřit vysokou kvalitu národní železniční SNBC a přiblížit se i se zabahněným bajkem více k domovu, konkrétně na Bruselské centrální nádraží. 

Tam byla asi největší výzva dne, a to jak se dostat ven. Po chvíli bloudění jsem prostě hodil kolo na záda a vyběh asi dvě patra, což byl možná za dlouhou dobu můj největší sportovní výkon. 

Příjezd domů, sprcha, krb, pizza a kulíčkojc kafe z domácího presomatu, nic lepšího už na světě neexistuje. Jo a taky rodinka, která se záhy vrátila z blátivé procházky přerušené zákeřně zmrzlinovými poháry v prima cukrárně. Čau!

Zen a topení v krbu

 V pátek jsem jel na opět-epochální bikepacking výlet s přespáním v roští, o čemž se možná dozvíte někdy vbrzku. A dnes, coby domestikovaný muž středního věku, jsem uklidil výletní propriety a ty, co uklidit nešly, suším u krbu.

Určitě už jsem psal o mindfull awareness, neboli o metodě "uvědomění", která pomáhá, aby si člověk v tomhle bláznivým světě zachoval všech pět pohromadě. Metoda funguje tak, že vás nutí soustředit se na věci, počínaje jednoduchejma, jako je třeba jídlo. Už jsem vyprávěl, jak jsem "uvědoměle" jed hrozinku asi deset minut a jak měla úplně jinou chuť?

S topením v krbu se to má podobně. Člověk může prostě hodit pár suchejch polen z tvrdýho dřeva a mít na pár hodin vystaráno. Ale když má čas a topení v krbu si chce fakticky užít, je potřeba na to jít trochu, jak to jen říct, od lesa. 

V zahradním domečku, nyní dřevníku, mám takovou kartonovou krabici od nábytku. Průběžne do ní házím větvičky, co furt padaj z těch obrovskejch starejch stromů vzadu na zahradě. Větve jsou většinou už suchý když spadnou a v domku za pár měsíců letních veder se proces sušení dokončí. Na mindfull topení ideální materiál. Pak si vezmu malou krabičku, jenom asi 25 cm širokou, což mě nutí ty větvičky lámat na krátko, aby se mi tam hezky vešly, následně aby šly dobře skládat i do krbu. Taky si k tomu vezmu sváteční džíny, abych neměl nutkání silnější kousky brát přes koleno, protože takový nejsou ještě dost suchý. Vybírám z hromady klestí pomalu kus po kusu, jako když jsme jako děti hráli Mikádo, lámu, ukládám. Krabičku mám zarovnanou za pár minut a hurá ke krbu. Kromě první várky, kterou zapálím stylově křesadlem a papírovým kapesníkem, už v krbu je žhavo a krb hezky vyhřejvá pokoj, intenzitou "tak na dvojku". Přikládám klacíčky pomalu po malejch skupinách a sleduju, jak se z nich uvolňuje pára. Za chvíli blafnou a pár minut oheň hoří vysokým plamenem, pak nižším, až přejde zase do standby módu. To je chvíle, kdy jenom sedím s hrnkem čaje a čučím do blba. Pak proces opakuju až klacky v krabičce dojdou. No a pak zas do dřevníku. 

Pravidla hry jsou takový, že se nesmí vyrobit žádnej bordel ani zbytečnej čmoud. V ohništi musí bejt všechno spálený předtím, než se začne znovu nakládat, zem před krbem se nesmí ušpinit a když jo, rovnou zamést, a ani ve dřevníku nesmí zůstávat nic mimo krabici. 

Když to tak po sobě čtu, působí to docela bláznivě. Možná proto to je takovej krásnej relax, přesnej opak roztěkanýho pracovního dne, kdy lítám z meetinku na meetink a žongluju v hlavě s desítkama témat. Ale dneska, dneska se soustředím jen na jedno: jak udělat dokonalý zážitek z ohně v krbu.

P.S. Psaním tohohle postu jsem si to uvědomělé soustředění trochu rozbil, ale zas jsem se moh podělit. Vy byste stejně radši slyšeli o výletě se spaním ve křoví a bohdá na takový report opravdu dojde :-).

Řidičák podruhé

 Jak už bylo avizováno, Marťas se někdy v červnu chtěl otestit z teorie na dočasný řidičák, ale odešel s nepořízenou, bo zkoušky s tlumočníkem byly (po)zastaveny a dosud neobnoveny. Nicméně M. je bojovník, nenechal se odradit, nadrtil se testy v holandštině, kterou jak známo jinak vůbec neovládá.

Dneska ráno jsme vstali v pět, něco pojedli a okolo šesté vyrazili do Nové Lovaně, to je ve Walonsku (důležitý detail), kde si Marťas na sedmou ranní zarezervoval test. Byla tam fronta a francouzsky mluvící úředník striktně odmítl mluvit jakoukoliv normální řečí, takže jen dostat se přes něj k testovacímu kompjůtru byla výzva. Nicméně povedlo se. Pak jsme se rozdělili, Marťas se šel testovat, já čekat do auta. Byl zpátky asi za deset minut. Říkám, že to bylo nějaký rychlý, a Marťa na to: jo jo, test byl ve francouzštině.*

Nevím, jakýho smajlíka k tomu dát, protože to bylo zároveň k smíchu i k nasrání, excuse my French.

Další pokus v pondělí, tentokrát na jistotu ve Flandrách, v Heeverle. Tak držte palce, víc pokusů už nemá.

*Mám dvě teorie: buďto ve Walonsku jsou testy dostupné pouze ve fránině, nebo úředník ať už z neznalosti nebo ze škodolibosti fráninu Marťasovi nastavil. I tak Marťa zabojoval, vyhodilo ho to asi na dvacáté otázce, tj. minimálně 15 jich musel tipnout správně. Na pass je potřeba 45 z padesáti.

Yperitový víkend

Plánoval jsem nějaký dobrodružství s rodinkou a v mém mozku to proběhlo asi takhle:

* chůze na těžko s celtou a spaním venku, hmmm, to je těžký, z toho by mě bolelo koleno

* dobře tak pojedem do kempu a tam postavíme stan, necháme ho tam a budem chodit vokolo

* hmm a když už do kempu, proč se tahat se stanem a nevyužít rovnou jejich pohodlné chatky?

U toho jsem už zůstal, i když později, když jsme šli z kempu do města kolem hotelu, kde byla cedulička "Akce na poslední chvíli - ptejte se uvnitř", napadlo mě, že jsem dobrodružství mohl posunout do plnotučné kategorie zvané Credit Card Adventure.

V pátek po práci jsme tedy vyrazili do Ypres a to proto, že Dáda říkala, že je to tam hezký. Neříkala, že to je místo, kde byl poprvé použit hořčičný bojový plyn, což by mě bývalo zaujalo ještě víc, protože na bojové plyny jsem prakticky expert. A fakt, v Ypres, nebo v Ieperu, nevím, jestli jsou to dvě místa nebo jedno, bylo nádherně, viz fotky na Fejsáči. 

Po příjezdu do kempu jsme, jak bylo řečeno, šli do města obdivovat památky a tak. Nakonec nejlepším zážitkem byl lanový most, no, spíš lanová lávka, jejíž oblouk byl asi pět metrů nad vodou a širokej byl asi třičtvrtě metru, takže pro nás ideální výzva ho přejít. Musím říct, že bych se k tomu ve svejch letech už neodhodlal, ale když Brnčos vyrazil neohroženě přede mnou a Marťas mě pošťuchoval zezadu, nebylo volby. Nahoře se mi maličko zatajil dech, ale za pár sekund jsem byl zas dole. Tam už s naší maminkou, která byla zvolena jako dokumentující pracovnice, živě diskutoval nějakej kluk. Já si původně myslel, že prudí, protože tak to mám v hlavě přednastavený, ale zjevně měl velkou radost, že někoho napadlo po oblouku přecházet a šel si to taky zkusit. Pak celej nadšenej za náma eště nadšeně hýkal "když si člověk věří, dokáže to!". Milí lidé. 

Pak se setmělo, ale my s klukama jsme šli ještě na "dětský" hřiště, dětský v uvozovkách, protože všechny prolejzačky byly tak 2x větší než v Čechách. Vylezli jsme na největší provazovou pyramidu a tam se uvelebili k selfíčku, když tu vedle ze skejtparku začal někdo hulákat a svítit na nás. Zase jsem myslel, že někdo prudí, a zase jsem se rád mýlil. Skejťák se chtěl jen kamarádit a prokázat nám svůj respekt.

Druhej den jsme se šli projít asi 20 km, omylem mě to zaválo do Francie, která byla v jednu chvíli jen za potokem, a pak nás to zcela řízeně zaválo do hospody, která byla nejvíc nejúžasnější ze všech. Seděli jsme na zahradě u dřevěnejch stolů, paní domácí nám nosila dobroty a v mezičase jsem usínal na zahradním lehátku, příjemně se opalujíc. Hned dva důvody zůstávat tam a cpát se dál, takže jsme nakonec sežrali hambáč/špagety, pečený brambory, kafe, dorta, Brnčoski dal přednost milkšejkovi a kdyby nám nabídli panáčka na cestu, vešel by se taky.

A další dobrý bylo, že pak už jsme jen hupli do auta a v sobotu navečer už byli doma, takže jsme měli celou neděli na sportování i zevlování. Tento víkend učiníme podobně, když se to tak osvědčilo, a půjdeme zase kousek z Eislek trailu, v červenci tak nepříjemně přerušeného bolavým kolenem, au.