Plánoval jsem nějaký dobrodružství s rodinkou a v mém mozku to proběhlo asi takhle:
* chůze na těžko s celtou a spaním venku, hmmm, to je těžký, z toho by mě bolelo koleno
* dobře tak pojedem do kempu a tam postavíme stan, necháme ho tam a budem chodit vokolo
* hmm a když už do kempu, proč se tahat se stanem a nevyužít rovnou jejich pohodlné chatky?
U toho jsem už zůstal, i když později, když jsme šli z kempu do města kolem hotelu, kde byla cedulička "Akce na poslední chvíli - ptejte se uvnitř", napadlo mě, že jsem dobrodružství mohl posunout do plnotučné kategorie zvané Credit Card Adventure.
V pátek po práci jsme tedy vyrazili do Ypres a to proto, že Dáda říkala, že je to tam hezký. Neříkala, že to je místo, kde byl poprvé použit hořčičný bojový plyn, což by mě bývalo zaujalo ještě víc, protože na bojové plyny jsem prakticky expert. A fakt, v Ypres, nebo v Ieperu, nevím, jestli jsou to dvě místa nebo jedno, bylo nádherně, viz fotky na Fejsáči.
Po příjezdu do kempu jsme, jak bylo řečeno, šli do města obdivovat památky a tak. Nakonec nejlepším zážitkem byl lanový most, no, spíš lanová lávka, jejíž oblouk byl asi pět metrů nad vodou a širokej byl asi třičtvrtě metru, takže pro nás ideální výzva ho přejít. Musím říct, že bych se k tomu ve svejch letech už neodhodlal, ale když Brnčos vyrazil neohroženě přede mnou a Marťas mě pošťuchoval zezadu, nebylo volby. Nahoře se mi maličko zatajil dech, ale za pár sekund jsem byl zas dole. Tam už s naší maminkou, která byla zvolena jako dokumentující pracovnice, živě diskutoval nějakej kluk. Já si původně myslel, že prudí, protože tak to mám v hlavě přednastavený, ale zjevně měl velkou radost, že někoho napadlo po oblouku přecházet a šel si to taky zkusit. Pak celej nadšenej za náma eště nadšeně hýkal "když si člověk věří, dokáže to!". Milí lidé.
Pak se setmělo, ale my s klukama jsme šli ještě na "dětský" hřiště, dětský v uvozovkách, protože všechny prolejzačky byly tak 2x větší než v Čechách. Vylezli jsme na největší provazovou pyramidu a tam se uvelebili k selfíčku, když tu vedle ze skejtparku začal někdo hulákat a svítit na nás. Zase jsem myslel, že někdo prudí, a zase jsem se rád mýlil. Skejťák se chtěl jen kamarádit a prokázat nám svůj respekt.
Druhej den jsme se šli projít asi 20 km, omylem mě to zaválo do Francie, která byla v jednu chvíli jen za potokem, a pak nás to zcela řízeně zaválo do hospody, která byla nejvíc nejúžasnější ze všech. Seděli jsme na zahradě u dřevěnejch stolů, paní domácí nám nosila dobroty a v mezičase jsem usínal na zahradním lehátku, příjemně se opalujíc. Hned dva důvody zůstávat tam a cpát se dál, takže jsme nakonec sežrali hambáč/špagety, pečený brambory, kafe, dorta, Brnčoski dal přednost milkšejkovi a kdyby nám nabídli panáčka na cestu, vešel by se taky.
A další dobrý bylo, že pak už jsme jen hupli do auta a v sobotu navečer už byli doma, takže jsme měli celou neděli na sportování i zevlování. Tento víkend učiníme podobně, když se to tak osvědčilo, a půjdeme zase kousek z Eislek trailu, v červenci tak nepříjemně přerušeného bolavým kolenem, au.
Žádné komentáře:
Okomentovat