Když člověk začíná výlet, vždycky je reklamní počasí (tj. aspoň chvílema neprší), vítr fučí jen do zad a cesta je vždy z kopce. Proto mi to frčelo báječně a ještě než se sešeřilo, měl jsem v nohách 65 kiláčků a nalézal jsem se v turisticky známé destinaci Namur, konkrétně na vrcholu útesu, kde je neméně známá citadela.
U citadely jsem rychle zvážil dilema, jestli upřednostnit jídlo (strašnej hlad) nebo místo na spánek (únava se vkrádala). Správně jsem zavolil druhou možnost, nasoukal do sebe na přežití čokoládovou tyčku a valil dalších deset kiláčků na jihozápad, kde mapa dávala tušit kempík. Tradičně zůstávám raději v hlubokých lesích, ale média varovala, že se blíží větrná bouře Odette (nemoh jsem si vzpomenout, tak jsem jí překřtil na Otylku, až 110km/h) a protože z Tervu víme dobře o vztahu "vítr rovná se padající větve rovná se boule na hlavě", kempík byl lepší volba, tam maj aspoň lékárničku na ty boule.
Samozřejmě jsem si hned při příjezdu k recepci uvědomil, že jsem ve Vlámsku, tj. nemůžu očekávat jiný jazyk než žabožroutštinu, ale starší pán si po chvíli nechal vysvětlit jednoduchou rovnici 1 man + 1 tent = 10 euro bez daně rovnou do kapsy, a tak jsme se snadno domluvili.
Akurát že já žádnej tent neměl, měl jsem jenom hamaku (ve vichru nepoužitelná), plachtu (ve vichru použitelná s obtížemi), nafukovačku (díky bože za ní) a tenkej spacák. Když to zkrátím, celou noc jsem přemýšlel o inzerátu Vyměním hamaku za žďárák, zn. Rychle. Ale protože jsem byl v kempu vlastně sám, nemělo cenu moc mudrovat a bylo potřeba jednat. Plachtu jsem natáh jak nízko to šlo, na jedný straně za vánoční stromek z minulýho roku, na druhý za kymácející se lavičku, z boku pak za křoví a druhým bokem zatlouct do země. S tímto setupem, jakkoli nepohodlným a v noci dvakrát upravovaným, se mi povedlo vytvořit zdání pohodlného obydlí, ve kterém šlo i uvařit a navzdory burácejícímu větru asi hodinu spát. Zbytek noci byl vyplněn, jak už bylo řečeno, pobíháním kolem, nasloucháním zvuků vyvracejících a lámajících se stromů z nedalekého lesíka, kam jsem původně plánoval zalézt kdyby kemp byl zavřenej, a masírováním zmrzlejch noh. V porovnání s opruzem, kterej zažívám běžně v práci, to bylo milá změna a relativně komfortní situace.
Jasně, že kromě větru skučení taky celou noc lilo, to asi není potřeba vysvětlovat.
Ráno jsem vyskočil jak srnec s rozbřeskem (asi v půl osmý, haha), navařil snídaňové dobroty, užil si teplíčka v kempové umývárce a vyrazil do deště, tentokrát na západ, podél kanálu a proti větrodešti. Po cestě jsem potkal pekařství, kde měli bájo dobroty ale neměli kafe, a pak pumpu, kde měli aspoň ledový. Valil jsem to všechno v batohu a sliny mi kapaly, jak jsem se těšil, až to slupnu, jenže furt nebylo kde. Naštěstí, jak říká Žíla, fotbal je globální fenomén a tak se mi povedlo na jednom vesnickém hřišti přece jen najít kus střechy nad hlavou.
Jen terén budou mít nepřizpůsobilý až tak do května, tipuju.
Příjezd do Charleroi byl tak nějak z povinnosti, morál se vykrádal s mírou vlhkosti všude vůkol. Nastal čas ověřit vysokou kvalitu národní železniční SNBC a přiblížit se i se zabahněným bajkem více k domovu, konkrétně na Bruselské centrální nádraží.
Tam byla asi největší výzva dne, a to jak se dostat ven. Po chvíli bloudění jsem prostě hodil kolo na záda a vyběh asi dvě patra, což byl možná za dlouhou dobu můj největší sportovní výkon.
Příjezd domů, sprcha, krb, pizza a kulíčkojc kafe z domácího presomatu, nic lepšího už na světě neexistuje. Jo a taky rodinka, která se záhy vrátila z blátivé procházky přerušené zákeřně zmrzlinovými poháry v prima cukrárně. Čau!
Žádné komentáře:
Okomentovat