Mise Brusel, D +36, hlad

Tipněte si, kolik dní z pracovního týdne mám v práci hlad, že bych jed hřebiki.
Všechny dny.
A tipněte si, kolikrát si připravím svačinu.
Nikdy.

(Ano, vidím ten potenciál na zlepšení.)

No každopádně po takovém pracovním dni dojedu domů, jako třeba včera v šest, abych zjistil, že lednička má zas rozbitou tu funkci automatického doplňování, co normálně ledničky mívaj, třeba u nás doma v Jestřábce. Takže jdu nakoupit. Mám vždycky takovou představu, že budu vařit, takže nakoupím suroviny a k tomu ještě na přežití nějakou rychlovku, třeba hotovej salát nebo polívku YumYumku. Pak přijdu dom, zbouchám salát a tím to končí.

Další den, jako třeba dneska, přijedu hladovej dom, tentokrát v půl sedmý. Hurá, lednička si obnovila samodoplňovací funkci, to je potěšitelné. A jde se vařit. Vaření má to úskalí, podobně jako nakupování potravin, že když vaříte hladoví, vaříte hodně. V mém případě brambory s tzatzikama a ještě vejce na tvrdo a ještě salát. A ještě dezertík. Když se to pak hodí na stůl, sliny se jen sbíhaj, ale sníte první chod (brambory) a na salát jaksi už není místo.

Dezertík, ten má svůj vlastní žaludek, takže ten se vleze vždycky.

A tenhle dezertík v nenápadné plastové krabičce je velmi speciální dezertík. Jedná se o Trio dessert - creme brulée, bosbes (to je asi čučoriedka, resp. čučoriedková zavarenina) a melkchocolade mousse a vyrábí to firma Charles již od roku 1935. Možná to je důvod, proč se němečtí nacisté rozhodli expandovat svoje impérium i na západ Evropy. Nevím, jestli znáte Futuramu, ale v jednom díle hlavní hrdinové objevili na neznámé planetě takový věci, Popplers jím říkali, který když ochutnali, už nemohli přestat, dokonce i když zjistili, že jsou to mláďata od téměř vyhynulého druhu.

Tak přesně takhle funguje Trio dessert.