V sobotu ráno jsem vyrazil s kuropěním, teda vlastně za zvuků ptáků kteří se naučili zvuky autoalarmů. Myslel jsem, že mě paní v navigaci pošle na dálnici a pak už jen juchů, ale zjevně paní usoudila, že potřebuju nějakou víc městskou zkušenost, a tak mě prvních asi dvanáct kilometrů hnala městskou zástavbou po úzkých ulicích. V jednu chvíli jsem si dokonce uvědomil, že silnice je nějaká extra úzká a, divná věc, o jeden živý plot nalevo ode mě je druhá, širší. Ano, jel jsem po cyklostezce, ale asi jen tři kiláky, a netrefil jsem ani jednoho cyklistu :-).
Letiště Charleroi, které se honosí přídomkem Brussels South, je vzdáleno asi hodinu cesty od Bruselu.
To je jako kdyby si Kolín udělal letiště a nazval ho Praha Východ. Letiště je to malé, vpravdě punkové a pravděpodobně v permanentní rekonstrukci. Počítám, že vydělává hlavně na poplatcích za parkování. Já jsem měl předplacené parkovací místo ani ne na P1, ani ne na P2, dokonce ani ne na P4, ale až, považte, na Q4. Což je zhruba dva kiláčky od termiálu. Doufal jsem v shuttlomikrobus, ale mýlil jsem se a dvojku si poctivě došel, v dešti, v rychle vlhnoucí péřovce.
Dlouho předlouho jsem nemoh najít vlez do terminálu, furt jsem se motal po různých patrech parkoviště zjevně itegrovaného do terminálu, až jsem si říkal, jestli třeba na jeho střeše není už startovací plocha. Nakonec jsem se prostě připojil k nějakejm lidem doufaje, že nepřiletěli alébrž že též odlítaj. Zjevně se vyznali, protože bez váhání zamířili do takového bílého plastového party stanu, který jak se ukázalo byl vchod do terminálu a zároveň i celnice a kus security.
Poslední zážitek byl při nastupování, kdy nejdřív měli jít ti co si zakoupili Priority, což bylo devadesát procent cestujících, a ti pak stáli v dlouuuuhatánský frontě. Ti pankáči jako já, co jeli non-priority a jen s pytlikem se cvičkama, jsme si vysedávali, smáli jsme se jim a nakonec, jak velcí páni, jsme bez čekání prošli a zaujali svá místa v letadle.
Let nevím jak probíhal, usnul jsem ještě na ranveji a probral se těsně před přistáním v naší krásné, žlutě kropenaté zemičce.
Cesta zpět měla nemenší kouzlo, měl jsme sedadlo 33A, což je úpa poslení řada u okýnka. Opět jsem vytuh při rollování po runwayi a spal sladce, ale za letu mě vzbudily intenzivní turbulence. Lidé různými způsoby vyjadřovali drobné obavy. Já, bývalý dragoun, který už v životě něco zažil, jsem s případnou smrtí v hořícím vraku letadla smířenej a dobře na životě pojištěnej, a protože byla situace tak absurdní, usmál jsem se na letušku a koupil si od ní dva losy charitativní loterie Ryanairu. Vrátila mi minci, což bylo dobře, bo losy byly šmrdlací. A vida, jeden z nich postupuje do nějakýho slosování vo milion eur; potřebuju se jen zaregistrovat na netu mezi stovky tisíc dalších doufajících. Hm, ani nevím, co bych s milionem eur dělal, ale vona Dáda něco vymyslí, třeba. Takto uspokojen jsme zase usnul a vzbudil se zas až při klesání na přistání v domnění, že přistáváme v Bruselu, jen mi bylo divný, že nejsou nikde žádný baráky a silnice, až jsem si uvědomil, že jsem zas v tom zapadákově. Při vystupování z letadla jsem zaregistroval dokonce ještě vymazlenější způsob čekání na let než jsme prožil v sobotu a to tento viz foto; kam se hrabe fronta na autobus ve Vlašimi.
Cestou z letiště na byt mi dělali společnost Horkýže, jak jinak, protože mají silný refrén jak hovado a tedy, jak říkával Fanánek, jsou hudbou nadmíru vhodnou zejména do auta a na večírek.
Žádné komentáře:
Okomentovat